Komentář soudkyně Kateřiny Šimáčkové: Vyrovnávání se s komunistickou minulostí

V souvislosti s nedávným rozhodováním Ústavního soudu o ústavně právní nepřijatelnosti zdanění církevních restitucí jsem si vzpomněla na bývalého soudce Ústavního soudu Antonína Procházku, v jehož týmu jsem v roce 1992 na Ústavním soudě působila. Ten svoji oddanost ochraně lidských práv a demokracie osvědčil i tím, že strávil několik let v komunistickém vězení za své politické názory a za svou víru.  Díky  osobní zkušenosti s prací pro něj na federálním Ústavním soudě jsem si vyvodila takovou poučku, že nejlepší průpravou pro funkci ústavního soudce je strávit léta ve vězení za své demokratické přesvědčení; tím nejlépe osvědčíte, že slib chránit přirozená lidská práva a demokratické zřízení myslíte opravdu vážně. 

Když jsme spolu pracovali, ústavní soud řešil řadu sporů souvisejících s restitucemi a rehabilitacemi, trochu jsem nám to zazlívala a říkala, že je přece třeba reagovat na problémy aktuální praxe - otázky privatizace, platnosti nájmu pro nové podnikatele, nevymahatelnosti některých dluhů. On však stál na tom, že bez vyrovnání se se způsobenými křivdami se nepohneme dále. Z dnešního pohledu už mu dobře rozumím. Myslím ale, že i on by byl udiven, že se stále nemůžeme vymotat ze sporů o restituce či že u nás stále ještě platí lustrační zákon, o jehož ústavnosti jsme rozhodovali v roce 1992 tak, že je pro přechodnou dobu transformace nezbytný. 

Zákonodárce vyjádřil své hodnotové stanovisko k minulým křivdám například v preambuli zákona č. 87 z roku 1991 o mimosoudních rehabilitacích – připustil, že majetkové i jiné křivdy, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, nelze nikdy zcela napravit, avšak snaha o odstranění alespoň některých potvrzuje vůli, aby k podobným křivdám už nikdy v budoucnu nedocházelo.

Společenská a právní transformace u nás v roce 1989 proběhla tzv. u kulatého stolu, bez násilí, konsenzem. I proto nemohlo dojít k jednoznačné právní a politické diskontinuitě (ani personální, ani institucionální, a v důsledku ani hodnotové). Nedemokratický režim se totiž postupně nenásilně přeměnil v demokratický právní stát a otevřenou společnost, přičemž nový režim do sebe vstřebával bývalé reprezentanty totalitní moci jako běžné aktéry demokratické politiky nebo úspěšné podnikatele.  

Společnost většinově přijala příběh o nepřijatelnosti předchozího režimu i blahodárnosti nedávné revoluce; velmi brzy se však tento příběh stal  hlavně ideologickým nástrojem politických elit a stran nastupujících k moci a jako takový byl vzhledem k řadě jejich přešlapů nakonec částečně diskreditován. Jinak řečeno, kritici chyb politické či ekonomické transformace byli tedy označováni za přátele starých pořádků a nově nastupující elita své kritiky označovala za nepřátele nového uspořádání. Většinová veřejná debata se vymezovala proti komunistickému režimu, zatímco část mocných osob z doby komunismu si vliv zachoval (například díky svým sociálním vazbám, získaným dovednostem či lepší ekonomické startovní pozici). To pak posléze mohlo vést i k tomu, že ideály roku 1989 byly u určité části veřejnosti zdiskreditovány vážnými chybami z doby ekonomické a politické transformace, jimž mohlo být zabráněno. Mezi tyto chyby určitě patřily některé nepovedené privatizace, nespravedlivá zbohatnutí a naopak nedostatečná ochrana slabších, třeba nezájem o potřeby starších či zdravotně postižených osob nebo nedostatečná ochrana před tzv. „šmejdy“, obchodníky zneužívajícími zranitelného postavení svých zákazníků. 

V československé a později české legislativě po roce 1989 lze v oblasti vypořádání s komunistickým režimem vysledovat tři hlavní linie:

• odstranění způsobených křivd, 
• pojmenování vin komunistického režimu a jejich potrestání
• ochranu nového demokratického režimu. 

V oblasti odstranění způsobených křivd se jednalo o odškodnění obětí komunistického režimu – formou rehabilitací a restitucí, tedy rušením trestních rozsudků proti odpůrcům minulého režimu a navracením neoprávněně zabaveného majetku. 

K ochránění nového režimu před představiteli starého režimu měly sloužit zejména dva lustrační zákony, znemožňující proponentům komunistického režimu ovládnout státní správu, bezpečnostní složky nebo media. Ústavní souladnost lustrací potvrdil už federální ústavní soud takto:  „každý stát, tím spíše takový, který byl nucen strpět po dobu více než 40 let porušování základních práv a svobod ze strany totalitní moci, má právo k nastolení demokratického zřízení uplatnit taková zákonná opatření, která směřují k odvrácení rizika subverze, možné recidivy totalit, nebo alespoň k jejich omezení.“ 

K pojmenování a potrestání zločinů spáchaných starým režimem měl sloužit zejména zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu z roku 1993. Ten též měl otevřít cestu k případnému potrestání viníků tím, že pro některé trestné činy zákon prohlásil stavení promlčecí lhůty po dobu trvání komunistického režimu.

Tento zákon též umožnil i částečné narovnání v oblasti sociálního zabezpečení - není přece spravedlivé a legitimní, aby v době, kdy starobní důchody policistů, vězeňských dozorců či soudců z doby minulé byly poměrně vysoké, tak aby jejich oběti, včetně třeba politických vězňů, strádaly s nízkými důchody v minimální výši, protože se stavěli na odpor moci, která je trestala nízkým ohodnocením jejich práce, nebo jim dokonce práci znemožňovala. 

Dnes už asi nedokážeme změnit to, co se nám v době transformační úplně nepodařilo. Nicméně neměli bychom zapomínat, čeho všeho se minulý komunistický režim dopouštěl, abychom neopakovali chyby, jichž se dopustili naši předkové.