Komentář Jiřího Zajíce - Karanténa a děti

Komentář Jiřího Zajíce - Karanténa a děti
6. června 2020 Komentář týdne Autor: Jana Kuklová

V prvním červnovém Komentáři týdne se pedagog a publicista Jiří Zajíc zamýšlí nad tím, co  nám nedávná karanténí opatření odhalila o stavu, ve kterém se nachází české školství.

První víkend v březnu jsme měli naplánovaný v Salesiánském divadle v Praze 2. ročník velkého skautského semináře Triginis, kterého se účastní přes 400 lidí a bývá obsazený výbornými hosty. A už čtrnáct dní před ním jsem viděl, že se epidemie nového koronaviru blíží i k nám. Šlo tedy o to, jestli nás koronavirus předběhne, nebo zda ho – s pomocí Boží – předběhneme my. Stihli jsme to o dva dni. Poměrně zásadní omezení, která hned v dalším týdnu dopadla na celou naši zem, mě částečně zachránila od rizika kolapsu, protože jsem měl v dalších dvou měsících ještě stihnout řadu dalších skautských i jiných akcí – a ty teď všechny odpadly. Takže já jako důchodce jsem na té celospolečenské „karanténě“ docela vydělal. Ale pro většinu to bylo pochopitelně vážné omezení. A nejen pro radikální omezení společenského kontaktu. Zejména pro malé podnikatele a živnostníky to znamenalo většinou katastrofu. Byl bych rád, kdybychom dokázali podobnou solidaritu, jakou naše společnost projevila se zdravotníky při šití roušek nebo se seniory při donášení nákupů, najít i při pomoci jim. Protože oni jsou největší obětí této epidemie.

Zavření kostelů, nebo aspoň zásadní omezení bohoslužebného provozu, nesli těžce zejména starší katolíci. Ale zavření škol – od školek až po školy vysoké – dopadlo na naprostou většinu společnosti. Na více než dva měsíce se děti místo ve škole měly učit doma. Nepochybuji, že podstatná část z nich, nejspíš většina, to z počátku docela uvítala jako takové poloviční prázdniny. Mnohem méně to ale uvítali jejich rodiče, pro které to mnohdy znamenalo nutnost zůstat s nimi doma a začít se starat o jejich výuku. Tato mimořádná situace totiž ukázala také všechny slabiny našeho školství.

Předně, že zhruba 15 % dětí z tzv. „sociálně slabých poměrů“ za těchto okolností úplně vypadlo z výuky. Se školou přestaly komunikovat, jejich rodiče rovněž nepodnikli nic, aby přece jen k nějakému navázání kontaktu došlo. Jistě by jako důvod uváděli, že nemají přístup k internetu a že za to nemohou. To, že české školství dlouhodobě patří k té sféře, která prohlubuje rozdíly mezi žáky podle toho, z jakých rodinných poměrů pocházejí, místo aby ty rozdíly vyrovnávala, se ví už dlouho. A že tomu tak být nemusí, to víme také. Už přes dvacet let to zvládá třeba Finsko. 

Velké rozdíly se ale také ukázaly mezi učiteli. Zatímco někteří dokázali prostřednictvím videokonferencí být prakticky každý den se svými žáky či studenty – a dokonce si na ně najít i individuálně čas, velká část učitelů se naopak zmohla jen na to, že jednou za týden poslali žákům e-mailem seznam úkolů, které se mají naučit a případně vypracovat a poslat. A je třeba upozornit, že ani ti první, ani ti druzí nebyli za tuhle svou činnost jinak odměňováni. Nejspíš to tak bývá i v běžném provozu, akorát to není tak markantní: obětaví, tvořiví a nadšení učitelé nejsou nijak zvýhodněni oproti těm, kteří se lidově řečeno jen tak „vezou“, svoje si „odučí“ a celkem jinak je nic nezajímá.

Tato situace ale v plné nahotě představila i dva zásadní problémy českého školství: nepřiměřený rozsah učiva a nefunkční způsob zpětné vazby, kterou je tradiční známkování. O tom, že naše děti jsou ve škole zatěžovány extrémním rozsahem učiva, ví každý, kdo se o život dětí stará, nebo se zajímá o kvalitu školy. Nedávno uveřejněný dokument předních pedagogických odborníků nazvaný Hlavní směry vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ zcela otevřeně konstatuje, že pokud se má zásadně zvednout kvalita výuky a má směřovat k tomu, co opravdu děti potřebují, musí se rozsah látky zredukovat minimálně na polovinu. Problém je totiž v tom, že současná výuka je extrémně orientovaná na znalosti, mnohdy navíc pro děti zcela nepotřebné, zatímco výchovnému působení školy, rozvíjení touhy po poznání, osvojování si nezbytných postojů k lidskému i občanskému životu se prakticky nevěnuje. Na to všechno zmíněný dokument poukazuje s nemilosrdnou otevřeností.

S tím je ale spojený i zaběhnutý systém hodnocení, zamřený hlavně na to, aby žáci obstáli v testech a tím i postoupili na vyšší stupeň školy, místo aby jim poskytoval motivující zpětnou vazbu pro jejich další rozvoj. Známkováním se dá celkem dobře vyhodnotit diktát zaměřený na vyjmenovaná slova po „b“, ale už sotva to, jestli dítě umí ta slova rozumně a tvořivě používat ve svém vyjadřování, což je samozřejmě mnohem důležitější. A hlavně: známkováním nelze dávat použitelnou zpětnou vazbu dětem v tak zásadních kompetencích, jako je schopnost spolupráce, naslouchání, pomoc druhým, odvaha pouštět se po nových cestách – a řadě dalších, které jsou pro skutečný život neskonale významnější než znalost všech přítoků Berounky, rozpoznání doplňkové věty vedlejší nebo správné pořadí názvů fází prvohor.

Možná se teď ptáte, proč vám tu vykládám něco, co by možná mohlo zajímat odborníky, ale pro „obyčejné lidi“ to stejně není. Vykládám to proto, že největší brzdou změny našeho školství jsou rodiče. Samozřejmě, že ne všichni, ale velká většina z nich. Úporně trvají na tom, že škola má vypadat právě tak, jak vypadala v době, kdy do ní chodili oni sami. Mí skautští kamarádi, kteří působili jako ředitelé různých škol – a teď už nepůsobí – mi pravidelně vysvětlují, že na tom mají rozhodující zásluhu právě rodiče, kteří naprosto odmítali jakékoliv pokusy o změnu výuky, která by respektovala skutečné potřeby dětí a jejich budoucího života. A teď, když jsem odborným garantem projektu, který má napomoci aspoň něco z toho, co skvěle funguje v našich oddílech, přenést do škol, vidím, že takový je stav skoro všude. Rodičům jako by nevadilo, že v běžném provozu naší školy jsou jejich děti doslova „zpracovávány“ výukou, která je přesně vzato bezduchá. Ubíjí v nich skutečnou touhu po poznání, nerozvíjí je v tom, v čem by měly šanci být opravdu dobré, nepodporuje je v cestě za tím, aby z nich vyrostly přátelské bytosti, které svou svobodu využívají opravdu zodpovědně a ve prospěch celku. Kdyby se tohle podařilo změnit, byl by to největší vklad „koronavirové karantény“ do naší budoucnosti. I z našeho křesťanského hlediska. Protože to, jestli je škola duchovní, se nepozná podle toho, zda se tam učí náboženství, ale jestli se v dětech podporuje touha být služebníky Pravdy a Lásky.

Zpravodajství na Proglasu

Zprávy pro lidi dobré vůle ve všední dny v 11, 13, 15 a 20 hodin; v sobotu v 11 a 15 hodin

Zrcadlo týdne v sobotu od 18. hodiny

13+ každý všední den krátce po 13. hodině

Regiony

Regiony