Komentář Jana Sokola: O jednotě a rozmanitosti

O jednotě a rozmanitosti

Podobně jako Bible je i současná věda přesvědčena, že všichni lidé mají společný původ, ale když se rozešli do všech koutů Země, museli se přizpůsobit různým podmínkám a tak se od sebe víc a víc odlišovali. Dost dlouho jim to asi nevadilo a možná o tom ani nevěděli, protože na řídce osídlené Zemi se s těmi druhými téměř nesetkávali. Jak nás ale pozvolna přibývalo, jak se naši předkové začali pohybovat a stěhovat, naráželi na jiné lidi. kteří sice vypadali podobně, ale žili jinak a nebylo jim rozumět.

Když ve starověku vznikly první velké říše, měly s tím už problém: jak může panovník vládnout lidem, kteří mu nerozumějí? S kým se nedá mluvit, na toho platí jen klacek a meč, a tak se už ty dávné říše snažily své poddané sjednotit, aby všichni žili a mluvili stejně. Aby se mohli domluvit a nemuseli každý spor „řešit“ mečem.

Trochu podobně na tom byla už první křesťanská církev v Jeruzalémě, kde vznikaly spory mezi těmi, kteří mluvili aramejsky a kteří řecky (Sk 6,1; 9,29). Tím větší problém bylo udržet jednotu církve, když se křesťanství rozšířilo po celé Římské říši. S rozmanitostí jazyků si obchodníci a vzdělanci nějak poradili - všichni se naučili „společnou“ řečtinu (koiné). Církev uznala tři biblické jazyky, v nichž byl už nápis na Kristově kříži: hebrejštinu, řečtinu a latinu. To ovšem neznamenalo, že bude také trojí křesťanství a už v Janově evangeliu mluví Ježíš o tom, jak musí všechny přivést k jednotě pastýře a stáda (J 10,16).

„Jednotu“ si lidé rádi představovali a ještě představují jako stejnost: jednotní lidé stejně hovoří, stejně myslí a pochodují stejným krokem, tak jako severokorejské vojsko při přehlídce. Mají stejné uniformy a všichni na povel dělají totéž. Jenže s tím bychom se v životě daleko nedostali: ostatně ani stádo ovcí nepochoduje v trojřadu. Zabíjet umí kde kdo, ale jen dva různí lidé, muž a žena, mohou dát život dětem. Každý člověk umí a chce dělat něco jiného a svobodné společnosti jsou bohaté právě tím, že jim v tom nepřekážejí. Jednotnou společnost netvoří stejní lidé, ale lidé, kteří umějí a chtějí spolupracovat. Kteří jsou sice různí, ale mají před očima společný cíl, takže si mohou i pomáhat a důvěřovat.

Když svatý Pavel napsal, že „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou“ a „vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Ga 3,28), myslel to právě tak. Jednota, o které Kristus mluvil a kterou si přeje, nevzniká tím, že by se zrušily všechny rozdíly mezi námi. Vzniká tím, že se lidé shodnou na společném směru a cíli svých životů.

Ale jsme toho vůbec schopni? Jak můžeme ve světě plném lží, nenávisti a násilí někomu důvěřovat a na někoho se spolehnout? Ano, lidé se dokáží spojit a sjednotit, ale většinou jen proti někomu: místo společného cíle mají společné nepřátele a když nepřítel zmizí, rozplyne se i „jednota“. S jednotou v Kristu je to ale jinak. Nevzniká totiž dohodou mezi lidmi, ale společnou vírou v Krista. Není tak docela v našich rukou, protože Kristus všechny, kdo v něho uvěřili, přitahuje k sobě (J 12,32).

Na rozštěpení křesťanské církve se jistě podílela i nedůvěra a strach, hrabivost i chtivost moci. Jenže za dlouhá staletí si i v jiných společenstvích, mimo naši církev, Bůh povolával svaté lidi a skrze ně ve světě působil. Jako katolíci máme dobré důvody jimi zůstat, protože právě skrze tuto naši církev se k nám dostalo Kristovo slovo a jeho milost. Ale kdo se pozorně dívá kolem sebe, může pochopit, že jiné lidi Kristus oslovil jinou cestou.

Svět kolem nás naše křesťanství pečlivě pozoruje a mnozí by je možná rádi přijali, jenže nevědí které. Rozdělení křesťanů do různých vyznání je často důsledek dávných sporů, kterým už moc nerozumíme. Současný svět nepotřebuje jedinou monolitní církev, ale zoufale potřebuje, co by ho spojovalo. Je na nás, abychom odbourávali nedůvěru a řevnivost mezi konfesemi a vydávali tak svědectví, že i nás Kristus přitahuje k sobě.

Jan Sokol pro Radio Proglas, leden 2019