Synek: Horáková dokázala i s komunistickým soudem polemizovat a nazývat věci pravými jmény
Dnes v ranních hodinách uplynulo 70 let od popravy Milady Horákové, významné právničky, političky a představitelky společenského života již od dob první republiky. Letos o ní vyšla kniha s názvem Mám klid ve svém svědomí, jejímž autorem je historik Jan Synek. „Milada Horáková rozhodně nebyla jen pasivní obětí komunistického režimu,“ řekl ve vysílání Proglasu.
Existují v životě Milady Horáková stále nějaká bílá místa?
To je zajímavá otázka. Myslím, že dokonale její život, osud a myšlení neznáme a možná ani znát nebudeme. Pořád je ale spousta věcí, které se k této zajímavé osobnosti dějin dají vybádat. Takové, ze kterých se i v dnešní době můžeme brát příklad a inspiraci.
Jaké bylo postavení Milady Horákové za jejího života, co znamenala pro prvorepublikovou společnost?
Už za první republiky byla významnou postavou na tehdejší řekněme spíše společenské scéně. Byla velice aktivní v mnoha oborech lidské činnosti a působení. Jednak byla vystudovanou právničkou, která pracovala v ústředním sociálním úřadu pražského magistrátu. Tam se mimo jiné podílela mimo jiné na realizaci sociální politiky, kterou tehdy vedl její přítel a pozdější politický spolupracovník Petr Zenkl. Spolu s ním se podílela na budování tzv. Masarykových domovů pro chudé a potřebné lidi v areálu dnešní Thomayerovy nemocnice. Na svou dobu to byl velkolepý projekt. Už od 20. let ale také byla aktivní v ženském hnutí, fungovala v Radě československých žen a ženském hnutí jako takovém, v jehož čele byla Františka Plamínková, její velký vzor a velká přítelkyně. Milada Horáková byla už tehdy aktivní i v některých politických kruzích, spolupracovala s již jmenovaným Petrem Zenklem a vstoupila v té době také do Národně socialistické strany, zde se angažovala například v její právnické komisi. Už od 30. let byla aktivní osobností, která měla mnohé kontakty a široké pole společenské působnosti.
Významnou etapu jejího života pak představovala druhá světová válka. Její kontakty a morální a společenská zodpovědnost ji přivedly k odboji proti nacistickému režimu, za který byla poměrně brzy zatčena a dlouho vězněna. Stanula před soudem v Drážďanech, kde se sama v němčině bránila. Nad ní i jejím manželem soud vynesl trest vězení, v jejím případě to bylo osm let, které si odpykávala ve věznicích v Bavorsku. Až do května 1945 byla vězněna. Tuto zkušenost se pak snažila uplatnit ve své poválečné politické činnosti. V té době vyslyšela volání Edvarda Beneše, s nímž se osobně znala, který se snažil vtáhnout do tehdejší politiky mladé lidi a nové osobnosti. Protože cítila zodpovědnost, šla do politiky a stala se poslankyní za národní socialisty Prozatimního a později Ústavodárného národního shromáždění. Za ně působila v zahraniční komisi a právnické komisi ve sněmovně a na různých postech. Zároveň se tehdy také stala předsedkyní Rady československých žen a byla také ve vedení tehdejšího Svazu politických vězňů.
Co je dílem Milady Horákové jako poslankyně?
To je poměrně složitá otázka. Milada Horáková byla jednou z osobností Národně socialistické strany, které se už v letech 1946-48 nebály kritizovat revoluční nadšení a rétoriku, s nimiž přišla KSČ. Ve svých článcích a projevech se je snažila mírnit, říkala, že revoluce pominula, že skončil čas těch, kteří umí dobře bořit. Že nyní je třeba, aby se dal prostor těm, kteří zase umí dobře stavět. Snažila se tedy být v politice konstruktivní, také se snažila o spravedlivé posuzování v rámci retribučních procesů a vyrovnávání se s kolaboranty a představiteli německé okupační moci. Byla v té době také přísedící Národního soudu, který se zabýval potrestáním nejvyšších představitelů protektorátu a nacistů, kteří tehdy byli souzeni.
Děly se tehdejší politické procesy na základě tehdejšího práva, nebo byly i s ním v rozporu?
Milada Horáková byla odsouzena na základě zákona č. 231/1948 na ochranu lidově-demokratického zřízení. Jeho hlavním cílem bylo chránit nově budovaný komunistický totalitní režim. Tak je na tento zákon třeba nahlížet. Je třeba říci, že s reálným právem a spravedlností neměl nic společného, byl to zákon, který měl udržet nedemokratický režim, který tu nastolil bezpráví a nespravedlnost vůči určitým skupinám obyvatel. Zároveň je také třeba říct, že proces byl do značné míry vykonstruovaný, odsouzení byli ke svým výpovědím donuceni určitým fyzickým a psychickým nátlakem. Jejich činnost byla záměrně zveličována, překrucována a následně použita v široké propagandistické kampani, která proces doprovázela a jež byla jeho hlavním průvodním jevem. Zároveň je ale „jedním dechem“ třeba dodat, že ne všechna obvinění byla vykonstruovaná a že Milada Horáková rozhodně nebyla jen pasivní obětí komunistického režimu. Ona proti němu skutečně vyvíjela činnost. To jsem se snažil popsat ve své knížce, která klade důraz na její protikomunistickou činnost před únorem 1948 i po něm. Musíme zmínit její rozsáhlé kontakty a činnost, v níž pokračovala i po Únoru. Dále se setkávala s představiteli Národně socialistické strany, která se mezitím tzv. obrodila v Československou stranu socialistickou a která tu měla poměrně velkou členskou základnu. Bylo tady půl milionu straníků, kteří byli najednou vrženi do situace, kdy zůstali bez vedení. To bylo buď internováno nebo odešlo do exilu. Najednou nevěděli, zda mají vstupovat do nové „obrozené“ kolaborující Československé strany socialistické, nebo vytvářet ozbrojené odbojové skupiny. Milada Horáková cítila potřebu je informovat, postarat se o ně a dávat jim pokyny. Fungovala jako určitá spojka mezi regiony a exilem, kam odešli Petr Zenkl či Hubert Ripka, největší představitelé národních socialistů. Její hlavní činnost byla ta, že zprostředkovávala informace mezi oběma stranami. Zároveň se i pokoušela koordinovat postup dalších nekomunistických stran. Už od předválečného období se znala s profesorem Zdeňkem Peškou, což byl ústavní právník a sociální demokrat, s ním působila už v druhém odboji. Společně se po únoru 48 se snažili koordinovat protikomunistický odboj. Výsledkem byla známá schůzka ve Vinoři v září 1948, kde byli zástupci národních socialistů Josef Nestával s Miladou Horákovou, sociální demokraté jako Vojta Beneš a Zdeněk Peška a za lidovou stranu Vít Jandečka. Schůzka skončila neúspěchem. Víme o tom, že Milada Horáková se odtud vrátila zklamaná a rozčarovaná. O jejím protikomunistickém postoji hovoří i to, že byla jednou z mála poslanců, kteří se záhy po únoru vzdali mandátu. Z 300 bylo takových asi deset, takže opravdu ne mnoho. Většina z nich brzy na to navíc odešla do exilu. Milada Horáková i přes nabídky a možnosti to udělat, neodešla. S touto myšlenkou pořád nějak zápasila a zvažovala ji, ale cítila určitou povinnost k lidem doma a činnosti, kterou vyvíjela. Cítila, že je tu nějaká práce, kterou má vykonat. Zdůraznil bych tedy, že byla vědomým odpůrcem režimu a ne jen pasivní obětí, jak bývá vykreslována.
Jak podstatné bylo pro komunistický režim, že do svého procesu použil ženu? Chtěl ukázat, že se neštítí ničeho?
O tom můžeme dnes spíše jen spekulovat. Reálné důvody, proč byl postavena do čela procesu, úplně neznáme. Já si stejně jako většina kolegů historiků myslím, že nehrálo roli, že byla ženou a že tu převažovala snaha šokovat a zastrašit domnělé odpůrce. To je jeden z důvodů, proč jí nebyla udělena milost, přes žádosti ze zahraničí. Od začátku bylo jasné, že jde o exemplární potrestání. Zároveň si myslím, že dalším důvodem, a k tomu se dochovaly prameny, byly její kontakty se zahraničím. V rámci národně socialistické politické šestky byla tím, kdo měl na starosti komunikaci se zahraničím. Režim potřeboval zúčtovat s tzv. zrádcovskou emigrací, tedy představiteli opozice, kteří odešli do exilu a které potřeboval náležitě v propagandistické kampani dehonestovat. Miladu Horákovou vybral do čela procesu právě pro její kontakty. V neposlední řadě se tam dostala i tím, že byla nepoddajná a během vyšetřování ukázala určité morální kvality a odmítla se přizpůsobovat výpovědím formulovaným vyšetřovateli. Což můžeme vidět i v záznamech ze soudního přelíčení, kde si uhájila, aby mohla věci nazývat pravými jmény a vyjadřovat se vlastními slovy. Vidíme, že i neváhá s prokurátory a předsedou soudu o některých věcech polemizovat. To je něco, co u tehdejších politických procesů nebylo běžné.