Smíření jako hojení ran. Zemřel Anton Otte, který byl doma v Česku, Německu i na cestách

Po odchodu rodiny do západního Německa v roce 1960 se stal knězem, působil mimo jiné jako vězeňský kaplan. Po roce 1989 zastupoval v Česku organizaci Ackermann Gemeinde a věnoval se pastoraci německy mluvících katolíků v Praze. "Kdybych ho měl nějak charakterizovat, asi bych řekl, že je to člověk, který je doma na cestách. když měl říct, kde je doma, říkal, že je to ve Vidnavě, v Heiligenstadtu v Německu a nakonec i v Praze v Emauzích nebo také v jeho autě. Nevynechal jedinou příležitost, aby pozitivně reagoval na pozvání k různým konferencím, setkáním, česko-německé bohoslužby, vysvěcení kapličky v pohraničí nebo odhalení nějakého pomníku vztaženého k česko-německým vztahům," řekl Proglasu publicista Josef Beránek, autor knižního rozhovoru s Antonem Ottem.

Přínos Antona Otteho pro česko-německé smíření byl podle Josefa Beránka jedinečný v tom, že odrážel vlastní životní zkušenost s dobrým i zlým ve vztazích obou národů. "Asi nejradši měl vůči smíření ten příměr, že je to jako hojení ran. Staré křivdy se nedají odstranit tlustou čarou. I fyzická zranění člověka poznamenají, bolest se může vracet nebo jizvy mohou praskat a znovu se otevírat, ale člověk se stává svobodnějším a zralejším, pokud je schopen si přiznat ať už křivdu, která se mu stala, nebo to, co sám druhým způsobil, a hledá na to svou vlastní, originální odpověď," poznamenal Josef Beránek k způsobu, jakým Anton Otte chápal proces smíření.

Za přínos k česko-německému smíření obdržel Anton Otte vyznamenání spolkové republiky či Bavorska, od roku 2015 je čestným občanem svého rodného města Vidnava. "Anton se uměl pohybovat jak v prostředí diplomatů a politiků, tak i obyčejných lidí. Byl neúnavným účastníkem akcí, ale i diskutérem, bavil se s lidmi velmi přirozeně, otevřeně, přátelsky," popisuje Josef Beránek, který vyzdvihl "diskrétní" přítomnost Antona Otteho při vzniku česko-německé deklarace a jeho role v duchovním vedení organizace Ackermann-Gemeinde.

R.I.P.