Ředitel domova seniorů: Izolace může být někdy bolestivější než nemoc

V ní je nyní i ředitel střediska Aleš Gabrysz, s nímž jsme měli možnost hovořit po telefonu.

Jak dlouho už jste v dobrovolné karanténě?

Vstoupili jsme do ní 3. dubna, takže dnes je to jedenáct dnů.

V izolaci jste prožili i Velikonoce – jak to působilo na klienty a zaměstnance?

To rozhodnutí uzavřít se do dobrovolné karantény navazovalo na různá, již existující omezení. Naši klienti jsou už od půlky března rozhodnutím vlády uzavřeni v areálu. Původní nařízení dokonce znělo, že nesmějí vůbec vycházet z objektů, kde bydlí. Náš areál je rozlehlý, máme čtyři objekty, velké zahrady a park. Zmíněné první uzavření z půlky března a naše následná dobrovolná karanténa ze začátku dubna umocnily izolaci, která je samozřejmě nepříjemná. Když jsem se s našimi obyvateli bavil, jak to prožívají, říkali, že to chápou. Nevím, jestli je to tím, že v sobě mají určitou zažitou skromnost či nepotřebují k radostem života nějaké velké výdobytky naší společnosti. Říkali: „My jsme na to tak nějak zvyklí.“ Samozřejmě se jim stýská, vyhledávají kontakt s blízkými alespoň telefonicky, ale panuje u nich zkrátka určitá skromnost. Nezaznamenali jsme žádné výlevy hněvu či vzteku typu: „Prosíme vás, pusťte nás ven, tohle se nedá vydržet!“ Zatím to tedy vypadá relativně dobře. Naše izolace ovšem nic nemění na vládním nařízení, které zakázalo vycházení a návštěvy v domovech seniorů už v půli března, a zatím je v nedohlednu, kdy se vůbec znovu povolí.

Je pro vaše klienty tedy nejsložitější skutečnost, že se nemohou vidět se svými rodinami?

Přesně tak. Moderní technologie jako telefon nebo videorozhovor osobní kontakt nahradit nedokážou a to je, myslím, ta nejzásadnější věc, která lidem chybí. Jsou tu i otázky, které si kladou také odborníci, a sice jestli je izolace domovů seniorů před vstupem koronavirové nákazy to nejlepší a správné opatření. Je horší koronavirus, nebo izolace těchto lidí od nezbytného sociálního kontaktu? Myslím, že někdy může být více bolestivá právě izolace. Nechci říkat, že je koronavirus lehká nemoc, ale tato opatření nás izolují a my nemůžeme být vůbec v kontaktu. Hlavně ani nevíme, kdy budou návštěvy v domovech znovu povoleny. Ten výhled, že to bude trvat ještě měsíc či dva, je podle mě pro naše klienty to nejtěžší.

Vy jste se před nástupem do karantény se všemi vašimi zaměstnanci nechali na koronavirus testovat. Dva testy skončily jako pozitivní, dva neprůkazné. Jak jsou na tom tito lidé nyní?

Šli jsme do toho, abychom si koronavirus nevědomky „nehýčkali“. Aniž by měli naši zaměstnanci jakékoliv projevy, dva z nich byli pozitivní. Dva s nejasným výsledkem prošli opětovným testem, kdy se ukázalo, že jsou negativní. Všichni nicméně skončili v domácí karanténě, takže tu teď s námi nejsou.

Máte dostatek dezinfekcí? Kdo je pro vás zajišťuje?

Už minulý týden jsme měli dostatek prostředků pro první stupeň ochrany (rukavice, roušky, respirátory). Těch máme dostatek, včetně dezinfekce. Zásobování máme z více zdrojů, nejvíce funkční pomoc nám prokázali lidé z okolí, kteří pro nás šili roušky včetně těch s nanovláknovou vložkou. Již před karanténou jsme je měli našité. Díky pozdějším dodávkám od krajského úřadu, respektive z ministerstva zdravotnictví a vnitra, jsme nyní v tomto saturovaní. Co se týče druhé vlny ochranných pomůcek pro případ, že by se u nás muselo zprovoznit oddělení pro lidi na koronavirus pozitivní, jako štíty, brýle a overalové pláště, máme jich kolem 20 kusů. To by vydrželo na dva až tři dny. Chvála Bohu je ale zatím nepotřebujeme.

Objevil se větší zájem rodin vzít si během karantény své příbuzné domů?

Myslím, že na straně rodin je to těžké rozhodování. Často nemají technické vybavení – bezbariérové koupelny, toalety – což hraje v takovém rozhodování důležitou roli. My se významně specializujeme na lidi s Alzheimerovou nemocí, kteří u nás bydlí v menších skupinkách. Pro mnoho rodin je složité vzít si je domů. Během celého nouzového stavu se proto takové impulzy a žádosti neobjevily. V mnoha ohledech by to bylo komplikované.

Může pro vás nyní, když jste uzavřeni v karanténě, přicházet nějaká pomoc zvenčí, třeba od našich posluchačů?

Může a také od začátku přichází, za což jsme velmi vděční. Je to pro nás velká morální i věcná podpora. Když jsme se například balili a připravovali na karanténu, mysleli jsme spíše na pracovní záležitosti a vůbec nás nenapadlo, že tu budeme trávit i veškerý volný čas. Zezačátku jsme neměli žádné vybavení na volné chvíle, jakkoliv jich moc není. Pak ale přišli třeba skauti a přinesli nám míče apod. Provoz karantény s ohledem na to, že nás je tu přes 40, je ale také finančně náročný. Potřebovali jsme dovézt stavební buňky, ve kterých naši kolegové spí, museli jsme si také sami pořídit testovací sady. Náklady tedy byly nemalé, proto jsme si zřídili transparentní účet, na který nám lidé mohou posílat finanční příspěvky a dary. Když nám však někdo něco doveze, musí to být omyvatelné. Všechny věci, co k nám přijdou, procházejí tzv. filtrem, kdy je dezinfikujeme a otřeme, abychom je následně mohli použít.