Velikonoční komentář arcibiskupa Graubnera: Hodnota rodiny

Občas se dívám na televizní zprávy. Naposled mě zaujalo, jakou pozornost věnují psům, zvláště když některému z nich ublíží narušený člověk. Nemám nic proti psům, jsou to taky Boží stvoření. Začal jsem ale vzpomínat, kdy naposled ve zprávách bylo něco hezkého o dětech, kdy ukazovali šťastné rodiče s dětmi. Myslím na lidské děti. Nedokázal jsem si vzpomenout.  V naší ulici chodí lidé venčit desítky psů, ale neznám tu žádné malé dítě. Ano zprávy dělají taky lidé, kteří jdou s proudem doby a jsou citliví na to, co přitahuje většinu. V rozhlase jsem pak slyšel, že do prvních tříd nastoupí už druhým rokem snížený počet žáčků. Starosta, s nímž jsem mluvil o potřebě větší budovy pro církevní školu, mě ujistil, že volných kapacit bude brzy dostatek, protože dětí silně ubývá.

Podnikatelé mluví o nedostatku pracovních sil a sám to taky pociťuji, když marně hledám vhodné pracovníky. Prý nám pomohou zahraniční pracovníci. Musím přiznat, že taky zaměstnávám cizince, ale nemám při tom dobré svědomí. Pro jednotlivce, který hledá práci je to jistě dobré gesto, ale ne k jeho zemi, k jeho národu. Jestli zveme odkudkoliv šikovné ruce a dobré mozky, vykrádáme tomu národu to nejcennější, co má. Bez těch kvalitních, kteří utekli, se sám nepozvedne. Chováme se jako moderní kolonialisté. V některých oborech nám snad pomůže robotizace a umělá inteligence, které nahradí část pracovníků, ale ne třeba ty v sociálních službách.

Noviny se pohoršují nad výrokem ředitele národní banky, že důchody jsou jen pojistkou proti nejhorší bídě, ale ne zajištěním kvality života ve stáří. Většina lidí si snad ani nepřipouští, že budoucnost důchodů závisí na další generaci. Když ta nebude, kdo bude dělat na naše důchody? Cizinci? Nebo snad domácí miláčkové na čtyřech nohách? Nejstarší společnost, jak to známe třeba ze Starého zákona, počítala vždycky se zajištěním na stáří ve vlastní rodině. Každý se snažil mít děti a dobře je vychovat, aby měl naději, že se o něj jednou s vděčností postarají. Početná rodina se chápala jako velké požehnání a hrdí otcové se pyšnili svými dětmi. Je to tak přirozené, tak jednoduché. Ovšem lidé, kteří si zvykli hledět na sebe, či dokonce nedohlédnou dál než na sebe, jsou chorobně krátkozrakými a nedají se od nich čekat dobré prognózy pro budoucnost.

Proto jsem rád, že jsou mezi námi lidé, kteří mají odvahu lišit se od většiny, ale ve prospěch většiny ukazovat na základní hodnoty a taky je vytvářet jako proroci. Nejsou to zapkčlí kritici či věční nespokojenci, ale krásná pozitivní znamení lepších časů. Myslím třeba na účastníky národního pochodu pro rodinu. Spokojené rodiny s radostnými dětmi, které ukazují světu, že jsou tady, že žijí šťastně, i když přepych nemají, že jejich pokladem jsou krásné vztahy, že plodná láska přináší naději, že úsilí dívat se na svět očima svých dětí zbavuje krátkozrakosti, že nejkrásnějším štěstím je radost z toho, že jsme udělali šťastnými jiné.

Křesťané vědí, že jim Kristus řekl: Vy jste světlo světa a sůl země, ale zdá se, že tomu moc nevěří. Nebo se bojí, že by bylo neskromné vztáhnout Kristova slova na sebe, když přece znají tolik svých chyb a ostatní se na ně dívají pohledem přísných soudců požadujících dokonalost.  Právě ta televizní pozornost čtyřnohým přátelům lidí mě přesvědčuje, že křesťané musí najít odvahu uvěřit Kristu i tato slova a plnit své poslání přinášet světu světlo naděje, protože svět na to má právo. Nečekat, až budou dokonalí. I přes různé nedostatky se musí křesťanské rodiny ukazovat světu se svými dětmi, které se znovu musejí stát středem pozornosti, aby vzbudily zájem, aby se stalo moderním mít pevnou rodinu založenou na věrném manželství muže a ženy a těšit se na děti, abychom znovu dovedli ocenit mateřství a otcovství. Pak i celý národ znovu získá naději na budoucnost a v jejím světle vyřeší nejeden současný problém.

arcibiskup Jan Graubner

pro Radio Proglas, duben 2018