Komentář: Zdravotně postižení a právo na soudní ochranu

Právo na soudní ochranu osob se zdravotním postižením

Česká republika před deseti lety, v říjnu 2009, ratifikovala Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením Organizace spojených národů. Tato smlouva zaručuje osobám se zdravotním postižením plné uplatnění všech lidských práv a podporuje jejich aktivní zapojení do života společnosti.

Pro soudní ochranu práv osob se zdravotním postižením typu psychosociálního postižení je nutno vždy zajistit kvalitní a dostupnou právní pomoc a právní zastoupení. Nelze je vystavovat takovým administrativním požadavkům, které pro ně budou nepřekročitelným prahem pro přístup k právní pomoci. Ústavní soud též zdůrazňuje povinnost soudců osobně shlédnout člověka, o němž rozhodují, a srozumitelně mu vysvětlit, co se s ním děje a dokázat s ním dobře komunikovat.  Nedávné rozhodnutí Ústavního soudu se týkalo toho, aby pro osoby s postižením, konkrétně šlo o osobu s těžkým autismem, existovaly a byly dostupné takové sociální služby, které jsou adekvátní jejich stavu a situaci a mohou jim pomoci vést důstojný a co nejnezávislejší život, při zachování maxima osobní autonomie, bez sociálního vyloučení a při maximálním sociálním začlenění.

Velký problém však mohou mít s přístupem k soudnictví i lidé s jinými typy postižení, třeba neslyšící, kteří často abstraktním pravidlům vůbec nerozumí, nebo třeba i tělesně postižení. Mám doktorskou studentku, dobrou právničku, vozíčkářku, pro niž je velmi složité najít práci, protože na našich soudech a v advokátních kancelářích nejsou dobře připravené podmínky pro právníky bez plné pohybové schopnosti. Jak mohou soudy dobře rozhodovat o právech osob s postižením, když samy nejsou otevřeny přístupu těchto osob do svých řad. Mezi osobami, které rozhodují, by měly být osoby s postižením – kvůli jiné životní zkušenosti, kterou mají, i jako symbol pro osoby s postižením, že je jim justice otevřená.

Mimořádně důležité je i vzdělávání osob s postižením, kdy a jak se obracet na soudy. To bude úplně jiné u osob sluchově postižených, tělesně či mentálně postižených. Proto je třeba hledat přizpůsobené formy vzdělávání. Ještě více je však třeba školit soudce i soudní personál a advokáty.  Do plánování jednotlivých opatření je třeba zapojit přímo osoby s různými postiženími, aby byla přijata ta opatření, která jsou pro ně potřebná a důležitá.

Soudci a justiční personál by měli zvýšit svou empatii pro potřeby osob s postižením a trénovat dovednosti komunikace s jednotlivými postiženými. Nejdůležitější totiž je pochopení, co je pro konkrétní lidi s postižením tou bariérou, kterou lze často překonat změnou přístupu a nemusí to ani stát mnoho peněz. Vytvořit přátelské prostředí pro lidi s postižením podle mého sice vyžaduje přiměřená technická opatření a jasná antidiskriminační pravidla, nejdůležitější ale je, aby se ti, kdo řídí jednotlivé instituce či pracoviště, dokázali vžít do potřeb každého, kdo se v jejich instituci nachází, a vytvořili takové prostředí, kde bude přirozené a jedině správné přiměřeně kompenzovat všechna postižení všech osob, která do instituce zavítají. A jak zjistit, jak to udělat? No jedině v komunikaci s konkrétními osobami s postižením, protože též každý z nich může pociťovat jako příjemné či potřebné jiné zacházení. Je třeba naučit soudy hledět na individuální potřeby každé konkrétní bytosti a nedívat se na tu osobu jako na jednu z mnoha osob s postižením.

Při přípravě kompenzačních opatření pro lepší přístup osob s postižením k soudní ochraně je třeba zohlednit zkušenosti a požadavky přímo osob s postižením, pokusit se je zapojit do samotného výkonu spravedlnosti jako soudní personál nebo soudce, do školení soudního personálu i do plánování jednotlivých opatření. Má to jak význam pro zjištění nejefektivnějších metod, tak i na úrovni symbolické. Na druhou stranu nelze odhlížet od individuality jednotlivého člověka -  opatření, které některé osobě vyhovuje a připadá jí praktické, jiné osobě s úplně stejným postižením může připadat nedostatečné nebo naopak třeba i ponižující.

Nelze opomíjet, že řada přiměřených opatření, přijímaných ve prospěch osob s postižením může být výhodná či příjemná i pro další skupiny lidí. Dostupné pohodlné výtahy a záchody v soudních budovách přivítají nejen lidé na vozíčku, ale i senioři, kteří mají nějaké pohybové potíže. Nájezdy nahrazující schody zvyšují dostupnost budov nejen vozíčkářům, ale i maminkám s kočárky. Jednodušší soudní písemnosti či vysvětlení pro mentálně či sluchově postižené nebo pro děti mohou působit vstřícnějším dojmem a být srozumitelnější pro všechny ty, kdo se nevyznají ve složitých soudních procedurách.

V naší společnosti se objevují kritické hlasy, že ochrana lidských práv je rezervována jen speciálním skupinám, o nichž se mluví. Proto je důležité zdůrazňovat, že výhody spojené s jednodušším přístupem k justici a jednotlivými opatřeními mohou být přínosné pro všechny. Není tedy důležité jen zvyšovat senzitivitu k právům lidí s postižením ze strany soudců a justičního personálu, ale celé společnosti.

Neměli bychom totiž zapomínat, že se každému z nás velmi jednoduše může stát, že se téma chování společnosti, státu či soudu k osobám se zdravotním postižením stane našim tématem. Třeba když se nám narodí dítě s postižením, staneme se obětí dopravní nehody nebo se ve stáří nevyhneme demenci či Alzheimerově nemoci.  

A pokud budeme mít takové štěstí, že se nám nic z toho nestane, o to větší podle mého máme závazek se o takové štěstí podělit i s ostatními, kteří ho třeba neměli.

Kateřina Šimáčková pro Radio Proglas

únor 2019