O solidaritě, sociální spravedlnosti a humanitě - komentář K. Šimáčkové

O solidaritě, sociální spravedlnosti a humanitě

Už Všeobecná deklarace lidských práv z doby těsně po druhé světové válce trefně vyjádřila úzké propojení lidské důstojnosti a sociálních práv. Podle ní má každý člověk jako člen společnosti právo na sociální zabezpečení a nárok na to, aby mu byla zajištěna hospodářská, sociální a kulturní práva, nezbytná k jeho důstojnosti a k svobodnému rozvoji jeho osobnosti. Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření; má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.

Citovaná ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv vedle základu sociálních práv v ochraně důstojnosti člověka též zdůrazňují skutečnost, že sociální práva jsou jednotlivci zajištěna proto, že je členem společnosti. Další z odůvodnění, proč je součástí ústavního pořádku ochrana sociálních práv, plyne i z toho, že pro fungování demokracie je třeba zachovávat určitou úroveň sociálního smíru. Že součástí sebedefinice evropského moderního státu je i jeho definování jako sociálního státu. Z historických zkušeností se podává, že armáda chudých lidí, kteří nemají o co přijít, než o své okovy, ohrožuje bezpečí a veřejný pořádek ve společnosti, sociální konsensus nebo třeba uspokojivý výhled z okna, k němuž nepatří dívat se na lidi, umrzající na ulici bez možnosti najít bydlení. Nicméně součástí sociálního státu není jen starost o sociokulturní minimum pro všechny, ale též možnost sociální koheze, tedy vytvoření takových podmínek, zajišťujících všem svým příslušníkům rovnost šancí či alespoň dojem či přesvědčení, že je jim tato rovnost šancí zajištěna a sociální prostupnost otevřena.[1]

Nejjednodušším sloganem hodnotového systému našeho demokratického právního státu s úctou k lidským právům je již od doby francouzské revoluce: liberté, egalité, fraternité - tedy svoboda, rovnost a solidarita. Ostatně i čeští prvorepublikoví humanisté považovali sociální solidaritu za hodnotu, bez níž není možno vybudovat funkční lidské společenství. Podle Masaryka je solidarita „etickým příkazem, neboť člověk je dlužníkem společnosti a zříká-li se svých práv a privilegií ve shodě s ideou solidarity, je to jen splácení dluhu za prospěch, který skýtá společnost jednotlivci, rovněž jako dluh generacím minulým, jejichž statky nakupené pílí jsou mu k dispozici a povinností všech lidí je solidárně pracovat na rozhojnění tohoto bohatství“.[2] 

Sociální spravedlnost představuje základní podmínku soudržnosti společnosti a jejího uchování. Pokud jsou zajišťovány podmínky pro svobodný a důstojný život jednotlivců a kladen důraz na zamezení marginalizace jednotlivců i sociálních skupin, tak to současně vede k uchování integrity společnosti. Společenský kompromis a důvěra umožňují kvalitní reprodukci společenských hodnot i spirituální osvobození každého člověka. Podle filozofa Arna Anzenbachera by v sociálně spravedlivé společnosti mělo jít zásadně o solidární uplatnění lidské důstojnosti a přikázání lásky k bližnímu, a to nejen ve vztazích mezi osobami, nýbrž i v politických a ekonomických institucích.[3]

Tento křesťanský pohled může být inspirativní i v mezinárodní politice, která je dosud utvářena národními egoismy a chamtivostí. Přitom je přece jasné, že efektivní boj s terorismem, nelegální migrací, ekologickými výzvami, změnami klimatu není možný na jiné než globální úrovni. Zachování svobody globální komunikace, cestování a obchodu je dlouhodobě udržitelné jen v případě konstruktivního řešení světové chudoby a globální nespravedlnosti.[4] 

Občanská a politická práva vycházejí z hodnoty svobody člověka, jenž musí dostat možnost vytvořit si svůj vlastní životní projekt a žít svůj život podle něj. Nelze však věrohodně tvrdit, že respektujeme právo jednotlivce žít si život podle svého, pokud zároveň opomíjíme osudové zvraty, které jej mohou uvrhnout do chudoby, materiální nejistoty, nemoci. Aby jednotlivec mohl vést autonomní život, je určitý stupeň zajištění jeho materiálních potřeb nezbytný. Pokud je našim cílem, aby lidé mohli jednat svobodně, pak se musíme postarat o potřeby těch, jejichž svobodný život je ohrožen chudobou, onemocněním nebo strachem z nich. Závazek ideálu svobody zahrnuje citlivost k různým způsobům, jimiž může být v životě konkrétního člověka zmařen. Svoboda žít podle vlastního rozhodnutí může být ohrožena stejně degradací a naprostou závislostí skrze chudobu, nemoc nebo stáří jako některou z forem násilné politické represe.

Nedostatek citlivosti k právům lidí ve špatné sociální situaci při soudcovském rozhodování se vyjevuje nejen v souvislosti s vymáháním sociálních práv,[5] ale i v soukromoprávních věcech. Ve svém nedávném nálezu[6] se český ústavní soud zabýval tématem soukromoprávního rozhodování v případech lichevních smluv. Obecné civilní soudy s povšechnou argumentací, že se dluhy musí platit, v tomto případě posvětily systém smluv, jimiž dlužnice přišla o svůj byt za cenu, která neodpovídala ani polovině jeho hodnoty; a to i přesto, že proti lichvářům současně probíhalo trestní řízení. Ústavní soud upozornil, že ačkoliv je ochrana smluv jedním z řídících soukromoprávních principů, je třeba ji v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti, charakterizujících lichvu, korigovat zásadou ochrany slabšího. Při rozhodování, zda byla určitá smlouva uzavřena v tísni, není úkolem soudů hodnotit to, jak se dlužník dostal do špatné finanční situace a jaká byla jeho platební morálka, nýbrž zkoumat, jak dlužník sjednání předmětné smlouvy vnímal a zda věřitel nezneužil jeho obtíží k prosazení podmínek příčících se zásadám férovosti. Civilní soudci v posuzovaném případě úplně odhlédli od nutnosti hledat vždy spravedlivou rovnováhu mezi právy věřitele a zákazem zneužití jeho silnějšího postavení – jako by vůbec neměli schopnost vcítit se do postavení chudé ženy, která pravděpodobně ani nikdy neměla šanci dosáhnout takového sociálního postavení, jako mají oni.

V souvislosti s právy lidí v hmotné nouzi je v oblasti jejich soudní ochrany, správní praxe i zákonodárství a politiky potřeba nikdy nezapomenout uvažovat o přirozených právech všech lidí s humanitou a empatií, s odpovědností a solidárně. Jen takový přístup se nám jak na úrovni každého jednotlivce, tak na úrovni konkrétní společnosti i lidstva jako biologického druhu v důsledku v dobrém vrátí, ať už konkrétní pomocí, jsme-li v nouzi, zachováním sociálního smíru nebo tím, že se nebudeme stydět za to, na čem jsme se podíleli.[7]

Kateřina Šimáčková

pro Radio Proglas, leden 2018

[1] k tomu více Šimáčková, K. Nikdo není svobodný, pokud nejsou svobodní všichni in Přibáň, J., Bělohradský, V. et al., Lidská práva: (ne)smysl české politiky? Sociologické nakladatelství (SLON), Praha 2015

[2] Masarykův slovník naučný. Praha: Československý kompas, 1932

[3] Anzenbacher, A. Co je sociální spravedlnost? Teologické texty 2004/4

[4] Tímto tématem se z křesťanských teoretiků zabývá například Ian Kaplow, Gerhard Kruip, Christoph Lienkamp, Elke Mack, Pablo Gilabert, Thomas Pogg, Charles Beitz.

[5] srov. mimořádně ilustrativní rozštěpení mezi názory většiny (osmi soudců) a menšiny (sedmi soudců) jak v případě  plenárního nálezu českého ústavního soudu k regulačním poplatkům ve zdravotnictví (sp. zn. Pl. ÚS 1/08 ze dne 20. 5. 2008, č. 251/2008 Sb.), tak k  přístupu těhotných cizinek a jejich novorozenců do systému zdravotního pojištění (Pl. ÚS 2/15 ze dne 3. 5. 2017, č. 185/2017 Sb.)

[6] sp. zn. I. ÚS 3308/16 ze dne 19. 1. 2017

[7] závěr inspirovaný myšlenkami Boženy Komárkové, vyjádřenými např. v článku V čem kotví lidská práva?, publikovaném v knize Lidská práva, Eman 1997