Komentář týdne: Křesťanské manželství v dnešním světě
Publicista a překladatel Daniel Soukup, proděkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, připravil komentář k debatě o manželství a rodině. Vysíláme tuto sobotu 1. června 2019 v 7.30 a 18.20, opakujeme v neděli ve 2.15 a 7.30.
Křesťanské manželství v dnešním světě
My křesťané právem zdůrazňujeme význam manželství a rodiny. Ne vždycky ale dokážeme veřejnosti vysvětlit, v čem svébytnost křesťanského manželství spočívá. A občas se zdá, že si to do všech důsledků neuvědomujeme ani sami.
O důležitosti křesťanského manželství se obvykle mluví v rámci obrany tradičních hodnot. Jejich obhajoba je určitě zapotřebí: dnešní rychlý svět je leckdy fascinován bezprostředním děním, vlnkami na hladině, a pozapomíná na kotvy v hlubinách. Ale když hovoříme o smyslu tradice, měli bychom mít na paměti, že současnost ani minulost není nic jednolitého.
Současné podoby partnerského soužití, i třeba jenom v nevelkém Česku, jsou nesmírně různorodé. Některé z nich jsou z křesťanského hlediska přijatelné více, a jiné méně – což koneckonců platí o každém společenském jevu. Pán Ježíš nás jasně varuje před posuzováním a poměřováním druhých. Ale pokud už cítíme potřebu nějaké takové soudy vynášet, měli bychom se aspoň snažit pozorně vnímat tuto mnohost životních stylů. A to i směrem do minulosti – i v ní se totiž podoby manželství výrazně proměňovaly.
Kupříkladu to, čemu se dnes říkává „tradiční rodina“ – muž chodí do práce, žena zůstává v domácnosti – je model, který se vyvinul ve střední společenské třídě v 19. století a poté na několik desítek let v západním světě převládnul. Z pohledu dějin lidstva to byla epizoda. Dnes se z tohoto modelu stala prostě jedna z možností – některým rodinám nadále vyhovuje, jiné si svůj život uspořádaly odlišně.
Dalším omylem, do kterého při obhajobě křesťanského manželství někdy upadáme, je jeho nemístná idealizace. Mluvíme o přátelství mezi ženou a mužem, o harmonii mezi nimi – a občas jako bychom upozaďovali skutečnost prvotního hříchu. Útlak žen, minulý i současný, anebo mocenské soupeření mezi ženami a muži nejsou žádné novodobé feministické výmysly. O těchto skutečnostech jasně svědčí historické a sociologické výzkumy a důrazně o nich hovoří také Písmo svaté a učitelský úřad církve.
Kniha Genesis nám předestře nádherný obraz toho, jak „muž… přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ – a vzápětí čteme tvrdá slova o vyhnání z ráje a o tom, že žena „bude dychtit po svém muži, ale od nad (ní) bude vládnout“. (Genesis 2, 24 a 3, 16) Jistě, tuto zeď nepřátelství zbořila Ježíšova oběť, a jak se praví v listu Galatským, „není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Galatským 3, 28) Jenomže i poté, co je prvotní hřích zahlazen křtem, v nás slabost a sklon ke hříchu přetrvávají.
Jakožto křesťané to všechno samozřejmě víme, ale ne vždy doceňujeme, co z toho vyplývá pro soužití mužů a žen. Ještě dnes se tak třeba křesťanským ženám, které od svých manželů zakoušejí nevěru nebo násilí, dostává pochybných rad v duchu „mlč a trp“. A ještě dnes si bohužel leckdy nepřipouštíme podíl nás křesťanů na diskriminaci žen a to, že úsilí o odstranění této diskriminace musí pokračovat. Jak píše sv. Jan Pavel II. ve svém Listu ženám ,„je nezbytné všude dosáhnout opravdové rovnoprávnosti žen, tedy rovnosti v odměňování za stejnou práci, ochrany pracující matky“ či „spravedlivého postupu v kariéře“ (https://www.pastorace.cz/tematicke-texty/list-jana-pavla-ii-zenam-1995).
Jen když si přiznáme nepříjemné pravdy o sobě, budeme moci věrohodně vstupovat do společenské diskuse o otázkách, ve kterých se učení církve a dnešní převažující veřejné mínění rozcházejí, jako je například postoj k umělým potratům. A stálým úkolem pro nás je hledat slova, jimiž dokážeme svým bližním zprostředkovat smysl křesťanského manželství, a přitom šmahem neodsuzovat jejich vlastní, mnohdy velmi odlišné zkušenosti a hodnoty. Výborně se to podařilo například papeži Františkovi ve 4. kapitole exhortace Amoris laetitia, kde podle Pavlovy velepísně lásky podal moudrý a praktický výklad o lásce v manželství.
A takových pokladů je v církvi víc, jen se o nich mimo ni moc neví. Jako nejkrásnější z nich mi odjakživa připadá text manželského slibu. To, k čemu se v něm novomanželé zavazují, se dotýká nejniternějších lidských tužeb – překonat nejistotu, přemoci nevyzpytatelný čas a zůstat s milovanou osobou „až do smrti“. Nikoliv ovšem „šťastně“, jak se praví v pohádkách, neboť to nikdo z nás zařídit nedokáže, ale „v dobrém i zlém“. Kéž bychom tento hluboký křesťanský realismus dokázali co nejlépe žít, a tím také předávat současnému světu.
Daniel Soukup pro Radio Proglas
červen 2019