Komentář Jiřího Zajíce: Co skutečně ohrožuje rodinu

Komentář Jiřího Zajíce: Co skutečně ohrožuje rodinu

Pořad v souvislostech


Co skutečně ohrožuje rodinu
Audioarchiv
16. února 2019 Komentář týdne Autor: Štěpán Havlíček

V souvislosti s Národním týdnem manželství se s pedagogem a publicistou Jiřím Zajícem zamyslíme nad jevy a okolonostmi, které v dnešní době ohrožují rodinu. Komentář přinášíme tuto sobotu 16. února 2019 v 7.30 a 18.20, opakujeme v neděli ve 2.15 a v 7.30.

Pravidelně se u nás od roku 1990 koná výzkum toho, které hodnoty jsou pro českou dospělou populaci nejdůležitější. Po celou dobu naprosto suverénně vítězí žít ve spokojené rodině. Za důležité to vždycky pokládá aspoň 90 % lidí. V Národním institutu dětí a mládeže jsme v roce 2010 zpracovávali veliký výzkum o dětech mezi 6 a 15 roky, a i pro ně byla dobrá rodině bezkonkurenčně nejdůležitější hodnotou. A přece – málo co je tak zřejmé, jako že se rodinám v našem vyspělém západním světě nedaří. Říkají nám to jasná čísla o počtu rodin, které se dříve či později rozpadnou, stejně jako čísla o klesajícím počtu lidí, kteří mají vůbec odvahu rodinu založit, natož pak do ní zrodit děti. Ale těch varujících známek ohrožení rodiny je víc.
V centru pozornosti, zejména mnohých katolíků, je snaha odvrátit různé nápady, které podle nich na tom mají hlavní vinu. Například dnes módní prosazování názvu manželství nejen pro trvalý svazek muže a ženy, nýbrž i pro stejnopohlavní partnerství. Nepokládám to za nápad rozumný, protože tím se vlastně popírá, že záleží na tom, jestli je člověk muž, nebo jestli je člověk žena – a že to má i podstatný vliv na to, jak žije svou lásku a své rodičovství. A i když většina Čechů už dost dlouho aspoň ve výzkumech tvrdí, že je jedno, zda dítě vychovávají tatínek i maminka, nebo zda má jen jednoho rodiče, my, kteří se opravdu výchově dětí věnujeme, v tom máme docela jasno. Jenomže je tohle ten hlavní nepřítel rodiny v našem západním světě? Jsem přesvědčený, že ne, protože vidím minimálně tři neskonale nebezpečnější destruktory rodiny.
Ten první docela přesně popisuje nedávno vytvořená státní Koncepce rodinné politiky. Mimo jiné konstatuje: Při zakládání rodiny mladí lidé čelí řadě socioekonomických překážek. K nejzávažnějším a častým patří zejména finanční nedostupnost bydlení a obtíže se zapojením se na trh práce a vybudováním si jisté pracovní pozice. Také vzrůstající náročnost vzdělávání i zaměstnání obecně ovlivňuje schopnost „rozhodnout se pro založení rodiny a početí dítěte“ a přispívá k pokračujícímu trendu odkladů sňatků i porodů do vyššího věku. Výchova dětí a zabezpečení rodiny jsou v porovnání s výkonem zaměstnání chápány v celospolečenském kontextu jako méně přínosné a důležité, což dokládá oslabená pozice zaměstnanců – rodičů na trhu práce. Dále tato Koncepce konstatuje: Čistý příjem na člena rodiny výrazně klesá s každým narozeným dítětem. Přičemž náklady na výchovu dítěte se odhadují v průměru na dva miliony Kč. Při porovnání průměrného měsíčního čistého příjmu na osobu dle statistiky rodinných účtů Českého statistického úřadu je evidentní výrazný propad čistých příjmů domácností v závislosti na počtu dětí při porovnání s bezdětnými domácnostmi Stručně a jasně řešeno – současná forma kapitalismu je rodině nepřátelská. Papež František na to poukazuje, kde může, ale u nás si toho zatím církevní představitelé ani nejhlasitější obránci „tradiční rodiny“ moc nevšimli.
Druhým jasným nepřítelem rodiny je vyhraněný individualismus, který se prosadil jako reakce na předchozí staletí, kdy jedinec skoro nic neznamenal a společnost ho značně drtila. Teď se pomyslné kyvadlo přehouplo do opačného extrému. Dobře to vyjádřila Národní zpráva o rodině už v roce 2004, když konstatuje: Vzrůstající důraz na roli jedince ve společnosti vedl současně k poklesu hodnoty přikládané rodině jako přirozenému základnímu článku sociálního celku. V této situaci se proto jeví zcela přirozeně jako materiálně výrazně výhodnější náhradní formy života bez dětí. Ve chvíli, kdy je ve společnosti veškeré jednání vztaženo k jednotlivci, nikoli k rodině, a rodina je chápána jako skupina jednotlivců, dochází tím zároveň k její diskriminaci vůči ostatním formám života. V tom výzkumu dětí, na který jsem upozornil už na začátku, jsme se také ptali, čeho by chtěly v budoucnosti především dosáhnout. Kluci hlavně vyniknout ve sportu a vůbec vydělávat hodně peněz, děvčata dosáhnout výborného vzdělání a mít kvalitní práci. Pouze 3 % děvčat měla hlavní ambici vytvořit dobrou rodinu. Kluků nebylo ani procento. Ale všichni by v dobré rodině chtěli žít. Jen není jasné, kdo takové rodiny bude vytvářet.
A s tím souvisí ten třetí nepřítel. Jednostranný důraz na vlastní práva. Neustálé prosazování různých „práv“ a domáhání se jich vede už od dětství lidi k tomu postoji, který vytváření dobré rodiny nepomůže. Rodina přece není skutečností, kterou by budovalo chránění si vlastních práv. Tím vůbec neříkám, že ve špatně fungujících rodinách nejsou často práva jednotlivých členů potlačována. Ale na prosazování vlastních práv nelze dobrou rodinu postavit. To lze jen a pouze na lásce. A od apoštola Pavla víme, že láska nehledá svůj prospěch. Rodina je dobrodružné a náročné dílo, které žije ze schopnosti „dávat a nepočítat“. Té se mají křesťané učit od Boha – a to už od mala.
Pokud tedy katolíci chtějí něco opravdu udělat pro ochranu rodiny, tak by měli své síly napřít hlavně tady: Odmítnout diktát svádění a výkonu, pokládat společenství za důležitější než vlastní já a nedeptat lásku souboji o vlastní práva.

Jiří Zajíc

Zprávy pro lidi dobré vůle

v 11, 13, 15 a 20 hodin.
V sobotu v 11 a 15 hodin, od 18 Zrcadlo týdne.

Pozvánky a informace z regionů ve všední den v 7.15, v sobotu od 9 hodin.

Regiony

Regiony