Komentář Daniela Soukupa: Podívejme, čemu jsme se klaněli

Podívejme, čemu jsme se klaněli

V dnešní době se toho mnoho namluví o obhajobě křesťanských hodnot. Často přichází ke slovu i v politických kampaních, kupříkladu při právě končících slovenských prezidentských volbách. Až se někdy zdá, že pro samé bránění hodnot zapomínáme na jiný důležitý úkol, který coby vyznavači Hospodina máme: totiž boření model.   

Modloslužba má mnoho podob, starých i současných. Všechny však mají jedno společné: modloslužebník se nechává uchvátit působivým povrchem a uniká mu, že se za ním skrývá ohyzdná nebo nicotná skutečnost. Uctívat modlu znamená stát se otrokem zdání.  

Není snadné toto zlé kouzlo rozptýlit. Pokusil se o to například starozákonní prorok Daniel, když ho nutili uctívat velikého draka, kterého Babylóňané pokládali za boha: „Daniel … vzal smůlu, tuk a chlupy, všechno uvařil, nadělal placky a dal do tlamy drakovi. Ten to sežral a pukl. Daniel řekl: ,Podívejte se, čemu jste se klaněli!‘ “ (Daniel 14,27) Ale ani tato názorná demonstrace Babylóňany nepřesvědčila. Zachovali modle oddanost i poté, co se jasně ukázalo, že to žádný bůh není.

Modloslužba totiž člověka neblaze proměňuje. Jak výstižně píše žalmista: „Modly… mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší, mají nosy, a necítí… Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá.“ (Žalm 115,5–8)

Pod bořením model si obvykle představíme razantní zásah proti něčemu, co pokládají za cenné druzí: spálení zlatého telete, rozsekání pohanského bůžka, pokácení posvátného dubu. Jenže nejzhoubnější jsou modly, které si vytváříme sami ze sebe – ze svých vlastních představ, názorů a hodnot. Právě před tím varuje důrazné Ježíšovo slovo o pokrytcích podobajících se „obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty“ (Matouš 23,27).

Křiklavým příkladem kontrastu mezi skvoucím zevnějškem a skrytou špínou je sexuální zneužívání nezletilých v církvi. V Česku se sice toto téma důkladněji probírá až v posledních měsících, ale není nikterak nové. Podrobné a podložené zprávy o sexuálním zneužívání se v řadě zemí objevují už od 90. let. A přinejmenším od pontifikátu Benedikta XVI. bere katolická církev tento problém velmi vážně. Kupříkladu ve vatikánském prohlášení z roku 2009 se píše, že podle dostupných údajů se sexuálního zneužívání v předchozích padesáti letech dopouštělo asi 1,5–5 % kněží (https://www.catholiceducation.org/en/controversy/common-misconceptions/vatican-sets-record-straight-on-sexual-abuse.html). Kdo se tedy tváří překvapeně, že se tento hrozný zločin nevyhýbá ani české církvi, ten buď zavírá oči před realitou, anebo klame sebe či druhé. 

Každý jednotlivý případ zneužívání volá do nebe. Zároveň bohužel platí, že k těmto případům zkrátka dochází: většinou v rodinách, v nižší míře v nejrůznějších institucích. Zvláštním problémem katolické církve není samo zneužívání, ale jeho systematické krytí. To zčásti vychází z úsilí o zachování neposkvrněného obrazu církve – z modloslužebné snahy prezentovat ji ne jako společenství hříšníků hledajících Boží království, ale jako pospolitost dokonalých.

Mechanismy tohoto zatajování názorně ukazuje skvělý film Spotlight, který podle skutečných událostí líčí zneužívání v americké církvi. Výmluvná je například scéna odehrávající se na katolickém charitativním galavečeru. Novinář, který se případům zneužívání věnuje, se tam setkává se svým přítelem – a ten se ho snaží přesvědčit, aby pátrání zanechal: „Tohle je církev,“ říká mu. „Jen se rozhlédni. Jsou to dobří lidé. Udělali pro tohle město hodně dobrého.“

Takový obraz církve je možná krásný. Jenomže není pravdivý. Někteří z těch kultivovaných pánů a dam, kteří tu za zvuků tlumené hudby přívětivě konverzují, totiž zneužívání dětí kněžími po léta kryli. Mnozí nad ním přivírali oči. A mnozí další cosi tušili, ale nechtěli si to připustit.    

Na konci filmu je tento obraz v troskách. Neústí ale v žádné barvotiskové ponaučení o padouších a hrdinech. Ukazuje se, že vinni jsou všichni. I onen statečný novinář zahanbeně zjišťuje, že kdysi chybně vyhodnotil jednu nenápadnou zprávu, a sám tak přispěl k tomu, že zneužívání pokračovalo dál.

Poselství filmu k nám dnes mluví zvlášť důrazně. V nynější těžké chvíli české církve prosme jednak o ducha opravdového pokání, jednak o vnímavost očí i srdce vůči utrpení našich bližních.

Daniel Soukup pro Radio Proglas

březen 2019