Komentář Tomáše Petráčka - Zamyšlení nad kněžstvím Josefa Toufara

Komentář Tomáše Petráčka - Zamyšlení nad kněžstvím Josefa Toufara
22. února 2020 Komentář týdne Autor: Jana Kuklová

Teolog a církevní historik P. Tomáš Petráček se v Komentáři týdne ještě jednou vrací k osobnosti umučeného kněze Josefa Toufara. Po prosincovém zamyšlení nad tím, co si z číhošťských událostí můžeme odnést do dnešní doby, se tentokrát Tomáš Petráček věnuje především tomu, jak Josef Toufar vnímal své kněžské povolání.

V prosincovém zamyšlení jsme mluvili o životním příběhu P. Josefa Toufara jako o prorockém hlasu a znamení současné nevyhnutelné proměny životního stylu, onoho hlubinného obrácení ke skutečným hodnotám, které je nezbytné pro přežití lidstva. Dnes soustřeďme pozornost na, řekněme, některé církevní aspekty jeho života. Mluví se o sekularizaci společnosti, mnoho lidí opouští církve. V době života Josefa Toufara byly tyto procesy již dávno v českých zemích realitou, přesto právě on patřil mezi ty osobnosti, které dokázaly svěřenou farnost oživit a dokonce přivádět odcizené zpět. V čem spočívalo tajemství jeho kněžského působení?

Na prvním místě je třeba zdůraznit, že Josef Toufar se svým povoláním nebojoval, ale přijal ho zcela za své, zcela se mu oddal. Nehledal žádné vedlejší radosti a zábavy, „přídavnou“ osobní realizaci, protože se cele dal své službě, službě Bohu a bližním. To neznamená, že by neuměl docenit různé radosti každodenního života, ale že osa jeho života, jeho zacílení, jeho finalita byla jasně definovaná a on na této cestě kráčel pevně, bez ohlížení se dozadu či do stran, nekalkuloval, zda by náhodou v jiné profesi či životní konstelaci nebyl šťastnější a neměl naplněnější život. Nacházel svou radost a štěstí v plnění svého kněžského poslání tady a teď, na místě, kde byl. Z této odevzdanosti, sebedarování svému poslání plynula jeho opravdovost a věrohodnost vnímaná farníky i ostatními obyvateli Zahrádky či Číhoště, odkud jeho pevnost a odolnost při čtyřech týdnech Valdického martýria. Nejspíše proto za ním do Číhoště jezdí pro posilu a inspiraci tolik kněží, kteří právě tak dnes jako tehdy bojují své lidské a kněžské zápasy různého charakteru. Toufarův život ztělesňuje motiv, který se objevil ve vzrušených debatách okolo amazonské synody a který vyjadřují Benedikt XVI. i papež František, totiž, jaká síla spočívá v sebedarování celibátního kněžství, pokud je toto povolání skutečné a pokud je svobodně a důsledně přijaté. 

Druhým důležitým aspektem je skutečnost, že z dobového církevního pohledu je Josef Toufar super-pozdní povolání. Formačním ideálem bylo dlouho, aby chlapec vstoupil v 10-12 letech do malého semináře, kde pod dohledem duchovních došel k maturitě a rovnou vstoupil do kněžského semináře, takže okolo 23-25 let byl připraven pro kněžské svěcení. Pro kandidáty kněžství po dvacátém roce života měli v některých zemích speciální semináře, protože byli přesvědčeni, že jsou už příliš kontaminováni, znečištěni světem, světským smýšlením, jeho hodnotami.  Jak ukazuje právě Toufarův příklad, naopak právě zevrubná znalost každodenního života, kdy až do svých 26 let žil životem rolníka na velkém hospodářství, a pak zkušenost studenta a spolužáka na dvou gymnáziích dvou českých maloměst Toufara vybavila zvláště vnímavým a citlivým lidstvím pro jeho kněžskou službu. Znal dokonale zákruty a nároky života svých farníků.  Josef Toufar je zároveň farářem starého vzoru, tradiční intelektuální a morální autorita své komunity, ale zároveň nabízí něco nového, model kněžství, které překračuje stavovské a konfesní bariéry, kněžství znalé a empatické k životu svých farníků. 

A to všechno nějak souvisí a je završeno typicky vánočním motivem křesťanské víry, motivem nepatrnosti a zdání. Betlém, Nazaret, Arnolec, Zahrádka, Číhošť.. to nejsou místa, kde se očekávaly události, které pohnou dějinami. Papež František v adventním kázání minulého roku říká: Když se křesťanská obec - věřící laici, kněží a biskupové - neubírá cestou maličkých, přichází o   budoucnost; zhroutí se. Viděli jsme to na velkých dějinných projektech křesťanů, kteří se snažili panovat silou a dobývat. Boží království však klíčí v maličkosti, vždycky v nepatrnosti, maličkém semínku života. Duch svatý volí vždycky maličkost, protože nemůže vstoupit do velkého, pyšného a soběstačného. V srdci maličkého dochází ke zjevení Páně. A stejně tak pravý pastýř ať už kněz, biskup, kardinál či papež, kdokoli se neumenšuje, není pastýřem, nýbrž jen vedoucím úředníkem. A to platí pro všechny, počínaje tím, kdo má v církvi funkci, která se zdá nejdůležitější, až po chudou stařenku, která ve skrytu koná skutky milosrdné lásky. Je však také třeba odstranit jistou pochybnost, která by se mohla vloudit, že totiž k maličkosti se pojí zbabělost, uzavřenost a strach. Naopak, maličkost má schopnost riskovat, protože nemůže nic ztratit“. 

Kdo zná knihy Miloše Doležala o životě a kněžském působení Josefa Toufara, nemůže v této promluvě nepoznat životní a kněžská „východiska a strategie“ tohoto pokorného Božího služebníka. A slovy papeže Františka můžeme dnešní Toufarovskou reflexi uzavřít: „Neděsit se velkých věcí, neděsit se a jít dál, ale současně spoléhat na nepatrnost – to je božské. Křesťan vždy začíná od maličkosti. 

Pane, sešli svého Ducha, abychom neměli strach z velkých věcí a neměli strach z toho, že učiníš v našich životech velké věci“.

Zprávy pro lidi dobré vůle

v 11, 13, 15 a 20 hodin.
V sobotu v 11 a 15 hodin, od 18 Zrcadlo týdne.

Pozvánky a informace z regionů ve všední den v 7.15, v sobotu od 9 hodin.

Regiony

Regiony