Komentář Tomáše Petráčka - 70 let od Číhoště

Před sedmdesáti lety, o třetí neděli adventní roku 1949, započaly nápadně nenápadným pohybem křížku na oltáři farního kostelíka v Číhošti události, které až dodnes a paradoxně dnes více než v minulosti hýbou nemalou částí české a nejen české veřejnosti. Během let se objevily různé pokusy o vysvětlení toho, co se stalo, a ještě důležitější jsou pokusy o interpretace smyslu pohybu křížku. Možná ještě potřebujeme čas dozrát k pochopení jeho poselství, podobně jako si nás Bůh připravil během exhumace tělesných ostatků P. Josefa Toufara z hromadného hrobu na Ďáblickém hřbitovu, která se před pěti lety nečekaně protáhla, abychom po dvou týdnech neplánovaných intenzivních duchovních cvičeních vyzvedávali jeho kosti v zcela jiném duchovním rozpoložení, než kdyby bývalo vše šlo hladce podle plánu. 

Momentálně se jeví být tím nejpravděpodobnějším výkladem, že tím divem, na který pohyb křížku mysteriózně ukázal, byl právě kněžský a křesťanský život Josefa Toufara a jeho smyslem bylo na osudu této silné duše prostého muže robustní víry odhalit pro nás něco podstatného, náročného ale právě v tom i nadějeplného.

Čím více se postavou zahrádeckého a číhošťského faráře zabýváme, tím více nových facet a aspektů jeho odkazu nacházíme. Aniž bychom potřebovali jakékoliv násilné aktualizace, můžeme například Josefa Toufara označit za prorocký hlas, prorocký život - znamení současné nevyhnutelné proměny životního stylu, onoho hlubinného obrácení, jehož mluvčím není dnes nikdo jiný než papež František znovuobjevující a zdůrazňující hodnoty, které Josef Toufar intuitivně žil. Co máme na mysli?

Josef Toufar doceňoval a žil především vztahy. Kamkoliv přišel, velkoryse a trpělivě budoval společenství a zároveň projevoval celý život detailní péči, konkrétní lásku ke konkrétním lidem, zvláště k těm, kteří ji nejvíce potřebovali. Celým svým životem vydává svědectví, že právě ve vztazích a ve vnitřním životě, v úsilí o hluboký duchovní život, je pravé bohatství, pravé lidství, pravý poklad člověka. 

Protože uměl žít toto, neměl potřebu hledat naplnění a útěchu v tom, v čem často dnešní lidé hledají sebepotvrzení a naplnění. Nehromadil majetek, jeho závěť podává jasné svědectví. Nedělal kariéru, cele se daroval svému poslání. Uměl svobodně užívat darů života, ale nebyl hedonista, nevyhledával zážitky a požitky pro ně samotné. Jako student gymnázia a bohoslovec projel část české země a na fotkách je patrné, jak moc ho společné poznávání krás své vlasti těšilo, ale jeho velký sen, jednou se podívat do Říma, kde studoval bohoslovec z jeho zahrádecké farnosti pozdější msgr. Karel Vrána, se mu nikdy nepodařilo naplnit. Jak odlišná atmosféra vyzařuje z těch vzácných fotografií z Krkonoš a Orlických hor, oproti statusovému, ekologicky náročnému zážitkovému cestování a masové turistice, které se lidé často oddávají dnes! 

Rozhlasové přenosy například hokejových zápasů rád chodil poslouchat ke svým farníkům, toužil sdílet svůj život, prožívat to s nimi, společně. Jen zřídka jedl maso, výslužky ze zabíjaček posílal bohoslovcům do hradeckého semináře a dalším potřebným, sám dával přednost prostým bezmasým jídlům. Mohli bychom mluvit o jeho sepětí nejen s lidmi ale i s přírodou, kterou procházel pěšky na svých cestách za farníky a do škol v přifařených vesnicích. Jedna z prvních věcí, které na své faře stihl založit, byl s láskou promyšlený a vysázený ovocný sad.  

Josefa Toufara vyznačuje skromný životní styl, oproštěný, uměřený, dnes bychom řekli ekologický, s minimální uhlíkovou a jakoukoliv jinou negativní stopou. Přesto máme na všech dochovaných fotografiích obraz muže sice někdy bujaře rozesmátého, jindy vážně soustředěného, ale vždy vyzařující celou svou bytostí, přes… vlastně ne.. právě naopak, právě pro svůj prostý a jednoduchý styl života, vyzařující hlubokou vnitřní radost a pokoj. Lidstvo si asi muselo zkusit, jaké je to žít v nadbytku a pokusit se saturovat se konzumem a zážitky, ale svědkové prostého života typu Josefa Toufara ukazují, kde a jak lze nalézt skutečnou moudrost a štěstí.  

Dost možná i ten pohyb křížku, kterým jsme dnešní zamyšlení započali, odkazuje na sepětí celého božího stvoření. Stvoření, které se zatřáslo tváří tvář všemu tomu násilí, hrubosti, nenávisti a zlu, které se na českou zemi v děsivé intenzitě komunistického režimu přelomu 40. a 50. let valilo…tak obludné, že se i zpodobení Pána na kříží otřáslo, aby tím zároveň ukázal na toho, jehož život je dnes vzorem a inspirací pro mnohé, zdrojem naděje a povzbuzení do našich vlastních velkých i malých zápasů o naše lidství.