Komentář Daniela Soukupa - Nebojme se mluvit o sexuálním zneužívání v církvi

30. listopadu 2019 Komentář týdne Autor: Jana Kuklová

Překladatel a publicista, proděkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Daniel Soukup se v Komentáři týdne zamýšlí nad postojem českých  biskupů k současnému dění okolo případů sexuálního zneužívání v katolické církvi.

Sexuální násilí v jakékoliv podobě patří k nejhanebnějším zločinům vůbec. Obnáší zneužití moci, často i zneužití důvěry a surový průnik do nejintimnější sféry druhého člověka. 

Jednou z forem sexuálního násilí je pohlavní zneužívání nezletilých. K němu dochází nejčastěji v rodinách a také všude tam, kde dospělí pracují s mládeží a dětmi: ve školách, v nejrůznějších kroužcích, oddílech a klubech a také v křesťanských církvích. 

Sexuální zneužívání bohužel nelze úplně vymýtit. Ale každý jednotlivý případ zneužití křičí do nebes a důrazně nám připomíná, že pro prevenci tohoto zločinu a pro pomoc obětem musíme dělat vše, co je v našich silách. 

O sexuálním zneužívání v katolické církvi se otevřeně diskutuje od devadesátých let. V roce 2001 se za něj veřejně omluvil sv. Jan Pavel II.; o zneužívání ve Spojených státech vznikla roku 2004 zevrubná studie (http://www.usccb.org/issues-and-action/child-and-youth-protection/upload/The-Nature-and-Scope-of-Sexual-Abuse-of-Minors-by-Catholic-Priests-and-Deacons-in-the-United-States-1950-2002.pdf) a roku 2015 vynikající oscarový film Spotlight; a oba poslední papežové se tento vážný problém intenzivně snaží řešit. Významným krokem kupředu jsou směrnice a pravidla, která v několika dokumentech letos vydal papež František (nejvýznamnější z nich je apoštolský list Vos estis lux mundi, https://cbk.blob.core.windows.net/cms/ContentItems/20607_20607/118-02-190509-mp-vos-estis-lux-mundi-cz-fin.pdf). A vlastní směrnici vydala také Česká biskupská konference společně s Konferencí vyšších řeholních představených v ČR (https://cbk.blob.core.windows.net/cms/ContentItems/20618_20618/smernice-cbk-7-2-2019-revidovany-finalni-text.pdf). 

Je nevyhnutelné, že k případům zneužívání dochází také v české katolické církvi. Dlouho se o nich ale příliš nemluvilo. Díky tomu měli čeští biskupové mnoho času se na medializovaná odhalení, která dřív nebo později musela přijít, dostatečně připravit. Měli k tomu nejlepší podmínky: zkušenosti ze zahraničí, ze kterých se lze poučit. Proškolené katolické odborníky. A také jistotu, že případů zneužívání bylo v Česku historicky méně než v jiných zemích, jelikož komunistický režim znemožňoval existenci církevních zařízení pro děti a mládež. 

Příhodná situace pokračovala i poté, co se zhruba před rokem média tomuto tématu začala více věnovat. Jejich přístup byl totiž dlouho citlivý a vstřícný – kdo tvrdí opak, ten si patrně neuvědomuje, jak by vypadala skutečně nevybíravá očerňovací kampaň. A Jiří Kylar, mediálně nejznámější oběť, vůči církvi nezahořkl, zůstal jí věrný a často veřejně mluví o své lásce k ní. 

Jak málo stačilo: jednoznačně se omluvit obětem, postavit se na jejich stranu a podle principů, které jsou obecně známy, zavést účinný systém prevence sexuálního zneužívání a řešení jeho dopadů. Česká katolická církev měla příležitost postavit se k tomuto problému způsobem, který mohl být vzorem a inspirací pro další instituce.   

Čas, který byl k dispozici, ale většina českých katolických biskupů – s nejvýraznější výjimkou plzeňského biskupa Holuba – bohužel promarnila. A v posledních týdnech dokonce někteří z nich podnikají kroky, které přímo ohrožují dobro obětí. Čím dál víc totiž prosazují úzce trestněprávní přístup: obětí je podle nich jenom ten, koho tak označí soud. To je ovšem, jak upozornil právník Daniel Bartoň, v přímém rozporu s českým zákonem o obětech trestných činů, který jasně stanoví: „Každou osobu, která se cítí být obětí spáchaného trestného činu, je třeba považovat za oběť, nevyjde-li najevo opak nebo nejde-li zcela zjevně o zneužití postavení oběti (…). Na postavení oběti nemá vliv, pokud nebyl pachatel zjištěn nebo odsouzen.“ (§ 3, odst. 1 zákona o obětech trestných činů – č. 45/2013 Sb.)

A postoj některých biskupů je také v přímém rozporu s náležitým přístupem k obětem, jak ho stanovují příslušné dokumenty včetně církevních. Trestní řízení se může táhnout velmi dlouho, a i pokud neskončí odsouzením, vůbec to nemusí znamenat, že se trestný čin nestal – může být například promlčen.  

Ale oběť potřebuje zastání a pomoc hned poté, co se o své zkušenosti odhodlá promluvit. To je často až po mnoha letech, protože zkušenost sexuálního zneužívání je nesmírně ponižující a bolestná a oběť má leckdy sklon ji vytěsňovat. Když už se s ní začne vyrovnávat, je zásadní, aby se mohla sama svobodně rozhodnout, kdy, komu a jakou formou se svěří. Je naprostým porušením této potřeby důvěry, když se nyní někteří čeští biskupové rozhodli podat trestní oznámení na neznámého pachatele sexuálního zneužívání. To totiž znamená, že oběti mohou být donuceny proti své vůli vypovídat na policii. To pro nepřipravenou oběť může mít závažné, někdy i celoživotní následky. 

V Kodexu kanonického práva se píše, že „křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost (…) sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve“. (kánon 212, § 3) Jsem přesvědčen, že jsme právě dospěli do bodu, kdy se musíme začít důrazně ozývat.

Mluvme s biskupy a pišme jim, nejen hromadně, ale i každý sám za sebe – padesát dopisů nebo e-mailů má mnohem větší vypovídací hodnotu než jedna petice s padesáti podpisy. Snažme se je přimět ke změně smýšlení a jednání. Upozorňujme je na to, že kvůli jejich postoji k sexuálnímu zneužívání mnoho lidí v Česku právě teď ztrácí důvěru v církev. 

A dělejme toho i víc. Mějme ve svých farnostech oči a uši otevřené – třeba právě nám se bude někdo z našich sester a bratří chtít svěřit se svým dávným traumatem ze sexuálního zneužívání a dá nám to nějakým nenápadným signálem najevo. Pořádejme kající bohoslužby a společné modlitby za oběti sexuálního zneužívání a dávejme o nich veřejně vědět. Propojujme se. Posilujme upřímnou otevřenost církve: potemnělá atmosféra, v níž není patrné, kdo co provedl a kdo koho kryje, prospívá jenom těm, kdo mají co tajit.

A mluvme – především se svými nevěřícími přáteli a sousedy – o čestných kněžích, o jejich práci pro církev a společnost i o tom, co dobrého udělali pro nás osobně. Na ně totiž současná situace dopadá obzvlášť tíživě. Mnoho lidí mimo církev to – nezaslouženě, ale pochopitelně – vidí tak, že nedůvěryhodné počínání většiny našich biskupů vrhá stín podezření na celý kněžský stav.   

Zpravodajství na Proglasu

Zprávy pro lidi dobré vůle ve všední dny v 10, 13, 15 a 19 hodin; v sobotu v 10 a 15 hodin

Zrcadlo týdne v sobotu od 18. hodiny

13+ každý všední den krátce po 13. hodině

Regiony

Regiony