Komentář Daniela Ženatého - Křesťané ve svobodné zemi

Komentář Daniela Ženatého - Křesťané ve svobodné zemi

Co nás křesťany naučila totalita a s jakými výzvami je spojen život ve svobodě? Komentář týdne do listopadových dnů, kdy vzpomínáme na 30. výročí pádu komunistického režimu, připravil synodní senior Českobratrské církve evangelické Daniel Ženatý.

Na jakési školní slavnosti jsem v první třídě dostal roli jedenáctého měsíce v roce. Chodil jsem s povislými rameny kolem spolužáků a zpíval: „Já smutný listopad, mne nemá nikdo rád, listí padá, poletuje, po strništích vítr duje, já smutný listopad.“ A byl jsem ve své dětské duši rád, že jsem se narodil až v prosinci. Počasí bývá v listopadu smutné. A některé události nebo možná výročí také. Začíná to pozorností vůči těm, kdo s námi byli a už nejsou, protože zemřeli. Zemřeli letos, loni, před lety. Je nám po nich smutno a nějak to počasí skutečně tu vzpomínku na ně vyvolává častěji, než třeba v polovině července. Je nám smutno, ale současně také nějak snadněji či intenzivněji věříme, že jsou přece doma u Boha, že vlastně na tom nejsou tak zle a napadne nás, nahlas to neříkáme, že jim je třeba líp, než nám.


A pak Bílá hora. Letos 399 let, za rok 400 let. Těžko se na tom výročí hledá něco pozitivního. Vraždilo a loupilo se ve jménu Krista na obou stranách křesťanské církve. To je děs! Rozdělilo nás to. Dodnes brnknutí do otázky Bílé hory velmi rychle a úspěšně aktivuje emoce. Pozitivní jsou jistě upřímné snahy se s tím vyrovnat a nevláčet to sebou dál a dál po staletí jako těžké břemeno, které vlastně jen otravuje a nikomu ničím dobrým neslouží. Závdavkem snahy po tom něco s tím dělat byly i letošní ekumenické bohoslužby, které se pravidelně v čase výročí na Bílé hoře konají. A snad se nám podaří i za rok přispět k tomu, abychom se onoho břemena minulosti zbavili, nebo ho aspoň umenšili, nebo nejlépe z něj učinili něco, co je k užitku pro současnost i pro budoucnost.


A jak jste, milí posluchači, prožili čas třicátého výročí svobody naší země? A jak to povedeme dál po oslavách? Zvládneme přechod do všedních dní? Zůstane nám někde v nitru skryta touha být svobodní každý další den a přát svobodu těm, kdo ji nemají? S tím souvisí další akce, kdy církve nově viditelně vstupují do společnosti. Už jsme si docela zvykli na skvělou Noc kostelů. Výborný nápad napříč církvemi, napříč městy a obcemi. A už je tu něco svou otevřeností podobného. Iniciativa, která právě klíčí. Také vychází z církví, ale zasahuje všechny. A já doufám, že se uchytí a za pět – deset let bude stejně běžná a prospěšná, jako Noc kostelů. Je to tak zvaná Červená středa. Celosvětově, možná zatím spíš celoevropsky, se koná poslední listopadovou středu. Červeně nasvícené budovy, modlitby, průvod. Společně bez hledání náboženské příslušnosti myslíme na ty, kdo jsou pronásledováni pro své náboženství. Myslím, že to je impuls v pravý čas. I v naší zemi ubývá těch, kdo si totalitu pamatují a přibývá těch, kdo ji na vlastní kůži nezažili. To je dobře. Ano, aleluja! Avšak informace o tom, jak ponižující a ubíjející je žít ve strachu z pronásledování se mezi námi nutně vytrácí. Líbí se mi, že se Červená středa děje veřejně. Že je třeba osobně vyjít z domu a někam přijít. Být vedle druhých s druhými, a dopředu nevím, vedle koho budu stát nebo vedle koho půjdu v průvodu se svíčkou. A je dobré, že ti, kdo jsou pronásledováni, se o tom snad dozvědí, třeba někde na sociální síti a uvidí: „Tolik lidí v cizí zemi a modlí se za nás! Dávají najevo, že jim vadí, že jsme pronásledováni. Možná si řeknou: „Vidíte, naše touha po svobodě je legitimní, není to žádný rozmazlený úlet. Bůh nás stvořil svobodnými. Ať o tom víme nebo ne, smíme se toho dovolávat.“


A v neděli nás čeká poslední neděle církevního roku. V mnoha shromážděních církve Kristovy budou znít slova Zjevení Janova. Obraz naděje, že Bůh setře každou slzu z očí a smrti ani trápení už více nebude, že prostě Bůh dodrží, co slíbil. Nechť tato naděje prostoupí i náš pohled. I pohled zpět na ty, kdo nás opustili, na výročí, se kterými si nevíme rady, na výročí, která nás k něčemu zavazují, na vyjádření solidarity s pronásledovanými. Ta naděje, že jednou fakt Bůh setře slzu z tváří a ono to bude jinak, nás prostoupí, prolne naše myšlení a ono se cosi změní. V současnosti. Tma už nebude tak tmavá a problémy nebudou tak těžké. A to přijde – docela se na to vlastně těším. Přeji vám požehnaný závěr církevního roku.

Daniel Ženatý

NyníDuchovní hudba
Skladba: Biblická hudba - Lamentace; Autor: Anonymus; Sóla: Attia Adolphe , Scherb Michel , Kacmann Emile - zpěv, Géliot Martine - harfa
23:50Duchovní slovo
23:58Půlnoční modlitba
00:00Hymna a chorál Svatý...
00:05Dopoledne s Proglasem
01:00Komorní hudba
02:00Z archivu slovesných...

Zpravodajství na Proglasu

Zprávy pro lidi dobré vůle ve všední dny v 10, 13, 15 a 19 hodin; v sobotu v 10 a 15 hodin

Zrcadlo týdne v sobotu od 18. hodiny

13+ každý všední den krátce po 13. hodině

Regiony

Regiony