Komentář Benedikta Mohelníka - Duchovní život v době pandemie

Komentář Benedikta Mohelníka - Duchovní život v době pandemie

Pořad v souvislostech


Komentář Benedikta Mohelníka - Duchovní život v době pandemie
Budeme vysílat

Komentář týdne
Komentář týdne
Komentář týdne
Vysílali jsme


Komentář Marie Vymazalové - Kultura české krajiny

Komentář Marie Vymazalové - Kultura české krajiny

Komentář Marie Vymazalové - Kultura české krajiny
Audioarchiv
7. listopadu 2020 Komentář týdne, Nábo Autor: Jana Kuklová

Proděkan Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy a bývalý provinciál českých dominikánů Benedikt Mohelník v prvním listopadovém Komentáři týdne hovoří o tom, jak i v době, kdy není možné účastnit se eucharistie, lze stále zůstávat v kontaktu s Bohem.

Ten příběh všichni dobře známe. Je napínavý, dramatický, živí obraznost. Dobře se pamatuje a snadno se vypráví dětem. Čte se o velikonoční vigilii. Ano je to vyprávění o přechodu Izraelitů Rudým mořem.

Po slavném triumfu na břehu velkých vod se poutníci ocitli na poušti. A tam už to tak slavné nebylo. Tedy s nimi to nebylo slavné, přestože Hospodin svou slávu zjevoval opakovaně. Najednou byli zbaveni všeho, zbylo jim jen to nejnutnější. Ohlíželi se neustále zpět a neviděli Boha uprostřed sebe.

Také jsme se ocitli na poušti. Zcela nedobrovolně. Snad ještě nejsme zbaveni úplně všeho, ale mnohé z toho, na co jsme byli zvyklí, je nám upíráno. Rozumem to jistě dokážeme přijmout, ale stejně na nás doléhá jistá tíseň. Procházet pouští není snadná procházka. Všechno je najednou v ostrém a jasném světle. Všechno je vystaveno žáru slunce ve dne a mrazivému chladu v noci. Ale poušť může nabídnout nečekané bohatství. Sami pokračování příběhu znáte: mana a křepelky, voda ze skály… A především, živý Bůh uprostřed svého lidu.

Mnoho věřících ve svém duchovním životě strádá tím, že se nemůže účastnit bohoslužeb v kostele, jak jsme byli zvyklí. Vždyť co může nahradit slavení eucharistie, prožitek duchovního společenství církve, setkání s Kristem ve svátosti jeho těla? Nic přece! Jsme ochuzeni? Jsme ztraceni? Zahyneme hladem? Kdybychom museli spoléhat jen na sebe, tak zcela jistě. Jenomže jako Izraelité na poušti ani my nemusíme na té naši poušti spoléhat pouze na sebe!

Když tyto otázky položíme samotnému Ježíši, aniž bychom mu podsouvali předem připravenou odpověď, můžeme opravdu očekávat, že si s takovou situací nebude umět poradit? A teď jsem se sám chytil do pasti. Přece si nemohu nárokovat odpovídat místo samotného Krista. Nebojte se, nebudu se o to ani pokoušet. Stačí si jen všímat, co už dávno udělal a co sám řekl.

Jedna věc je zcela jistá. Ať už je současná situace jakákoli, Pán Ježíš se nedostane do úzkých. Vždy byl a je pánem situace. Ukazuje to především jeho životní příběh, který nám i v tomto ohledu dostatečně přesvědčivě popisují evangelia. Jeho prodlouženou přítomností na této zemi je církev. Jsme jeho tělo. A mohli bychom si snad myslet, že nás – své vlastní tělo – nechal na holičkách? Dlouhé dějiny církve také dostatečně přesvědčivě ukazují, že rozhodně ne.

Sám Kristus působí a je přítomen ve svátostech. To platí nejen v okamžiku, kdy se svátosti udělují. Ty nejdůležitější, mám na mysli křest a biřmování, jsme přijali jednou provždy. Je tomu tak proto, že jejich prostřednictvím v nás a na nás Ježíš působí neustále. Chtěl bych zmínit jen jednu věc. Křtem a biřmováním si z nás a v nás Ježíš vybudoval chrám, jimi nás posvětil na kněze. Říkáme tomu všeobecné kněžství věřících. Je to nesmírně cenný a skutečný dar. A dokonce nám věnoval i to, co jako kněží máme Bohu přinášet: jsme to zase my sami. Ježíš chce, abychom ho napodobovali, proto nás k sobě těmito svátostmi připodobnil, jaksi otiskl sám sebe do nás. Není pro nás těžké si vybavit, že mluvil o svém těle jako o chrámu. A z apoštolských listů víme, že Ježíš je jediným knězem Nové smlouvy, kterou Bůh uzavřel v Ježíšově oběti, když přinesl Bohu jako jemu milý dar sám sebe. V čem spočívá tato duchovní oběť, popisuje apoštol Pavel na začátku 12. kap. listu Římanům: „Vybízím vás tedy, bratři, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli v živou, svatou, Bohu příjemnou oběť: to je ta duchovní bohoslužba, kterou máte konat.“ A připojil další zásadní výzvy, jakoby jen tak mimochodem. "Ať vaše láska nic nepředstírá, mějte nenávist ke zlu, pevně lněte k dobru.“
Pro naši dobu znějí zvlášť naléhavě slova, která jsou o kousek dál: „v naději se radujte, buďte vytrvalí v útrapách, neúnavní v modlitbě, mějte účast na potřebách věřících, dychtivě poskytujte pohostinství.“ To je eucharistie, kterou máme slavit vždy, nejen v době, kdy nemůžeme jít do kostela. A jak důležité je takové přinášení duchovní oběti, která spočívá ve službě a v pozornosti druhým, říká sám Ježíš, když vykresluje obraz posledního soudu. Říká, že do Božího království pozve ty, kdo dali někomu najíst nebo napít, někomu dali něco na sebe, někoho navštívili, někoho se ujali.

Citoval jsem tu jen pár řádků z Písma. Celé Písmo je Ježíšovým slovem, je doslova prosáknuté Duchem Svatým. Písmo svaté je dalším způsobem Ježíšovy přítomnosti. Tato jeho přítomnost je reálná a má sílu z kusu kamene udělat srdce z masa. A taky Ježíš říká, že kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu, on bude uprostřed nich. Jak se pozná, že jsme shromážděni v jeho jménu? Když se společně modlíme. Nezáleží tolik na formě. Může být docela jednoduchá a prostá. Přečíst si texty z Písma na neděli a modlit se společně modlitbu Páně.

Znamená to, že eucharistii teď nepotřebujeme nebo že by nevadilo, kdyby náš vztah k ní ochladl? Rozhodně ne! Ostatně, co by pomohlo, kdybychom i šli do kostela na mši svatou, ale netáhla by nás tam živá touha osobně se setkat s Ježíšem? Do kostela teď sice jít nemůžeme, ale stále nás tam má táhnout naše touha po Kristu. Může snad někdo jemu zabránit, aby vyšel naší touze vstříc a aby k nám skutečně přišel?

Zpravodajství na Proglasu

Zprávy pro lidi dobré vůle ve všední dny v 11, 13, 15 a 19 hodin; v sobotu v 11 a 15 hodin

Zrcadlo týdne v sobotu od 18. hodiny

13+ každý všední den krátce po 13. hodině

Regiony

Regiony