Za seniory do Krabčic

27. května 2020 Události, Vysílání v době pandemie Autor: Eva Svobodová

Vstoupit se svými klienty do dobrovolné karantény se v čase největšího náporu epidemie rozhodli pracovníci Domova pro seniory a osoby s Alzheimerovou nemocí v Krabčicích. Zařízení poblíž Roudnice nad Labem provozuje Diakonie Českobratrské církve evangelické. „Byla to opravdu mimořádná zkušenost,“ říká ředitel domova Aleš Gabrysz. Mluvili jsme s ním také o tom, jak obyvatelé krabčického Domova prožívají skutečnost, že mohou po téměř třech měsících opět vidět své blízké.

Za jakých podmínek lze ve vašem Domově od tohoto pondělí konat návštěvy?

Sice neradi, ale museli jsme přistoupit k omezením v návštěvách našich klientů. Zřídili jsme takovou provizorní recepci, kde nám spolupracující organizace, humanitární sdružení Perspektiva z Roudnice, pomáhá tím, že eviduje příchozí návštěvy. Měříme jim teploty, návštěvníci si musejí dezinfikovat ruce a mít roušku.

Jaký je o návštěvy zájem?

Návštěvní hodiny jsou od jedné do pěti odpoledne. Když jsme v pondělí ve 13 hodin otevírali, čekaly už před vchodem desítky lidí. Za celý první den přišlo 23 návštěvníků. Včera už to bylo 37 a předpokládáme, že víkend bude na návštěvy ještě bohatší.

Co je potřeba pro vykonání návštěvy udělat, je nutné se předem domluvit?

Všechny jsme dopředu informovali o našich podmínkách. Například že lze přijít jen maximálně ve dvou lidech na nejvíce hodinu, aby se nestalo, že na oddělení bude najednou dvanáct návštěvníků. Poslali jsme jim dopis, případně s nimi hovořili telefonicky. Doporučili jsme také, aby se raději se svými blízkými nezdržovali jen na pokojích. V pondělí, když nebylo úplně vlídné počasí, sice nešlo jít ven, ale měli jsme ve společenské místnosti připravené prostory, kde mohli nerušeně pobývat. Není ale potřeba se nijak dopředu hlásit a žádat o povolení.

Co do života klientů přinesla možnost vidět znovu své blízké?

Vyjádřil bych to slovy jedné naší klientky: „To je ale blbá otázka“. Lidé se těšili velmi, návštěvy nebyly možné od začátku března. Být dva a půl měsíce izolován je opravdu velmi nepříjemné. Každý to ale vnímá různě. Náš domov se specializuje na lidi s Alzheimerem, takže je to specifické. Za návštěvu blízkého jsou vždycky rádi, ale pokud s nimi není, tak nevím, jestli vyloženě strádají. Ti ostatní se projevovali skromně, chápali, že situace ve společnosti je vážná. Dalo se s nimi o tomto tématu mluvit. Na své blízké se samozřejmě těšili, a když přišli, komunikovali s nimi alespoň na dostatečnou vzdálenost přes bránu domova.

Jakou zkušeností byla pro vás dobrovolná karanténa, jak vás to stmelilo?

To je těžká otázka. Odpověď má mnoho vrstev. Odvahu, odhodlání a pracovní nasazení lidí, kteří do toho šli, považuji za úctyhodné. Zvládli jsme to, minimalizovali jsme tím riziko proniknutí koronaviru do Domova. Za tu dobu, tedy od 3. do 30. dubna, jsme nezaznamenali u našich klientů žádné projevy covid-19, takže si můžeme říct: Ano, povedlo se. Za nejtěžší vnímám počátky, když jsme se museli „zapracovat“ a informací o nemoci bylo málo, navíc byly různorodé, někdy i katastrofické. Nevěděli jsme, jestli naše cesta skutečně něčemu pomůže, těch kritických otázek je stále dost. Izolovali jsme se tu úplně stejně jako naši klienti, byli jsme bez rodin, mohli jsme se s nimi vidět jen přes bránu, zamávat si s nimi. Stesk po našich blízkých byl často významný, někdy i palčivý až bolestivý. V dobré náladě a odhodlání nás ale drželo vědomí, že děláme dobrou věc a že se tu koronavirus opravdu neukázal. Snídat, obědvat, večeřet a usínat v domově spolu s klienty byla opravdu mimořádná zkušenost. Nevím, jak mí kolegové, nechci být patetický, ale myslím, že nás to posunulo, změnilo.

Celý rozhovor s Alešem Gabryszem si můžete poslechnout v podcastových aplikacích Spotify, Soundtier nebo Apple Podcasts.