Slovo ředitele Proglasu k 28. říjnu a výročí republiky

Říká se, že „štěstí přeje připraveným“ – to platí pro muže října 1918 i pro ženy a muže listopadu 1989.

Je tu ovšem háček: Věta že „štěstí přeje připraveným“ je pravdivá „podle světského smýšlení“ – viz čtení z listu Efesanům, ne božské chápání věcí – viz boháč z evangelia, který při nadúrodě boří malé sýpky a staví větší a myslí si, jak je ohromně prozíravý a jak jde vstříc svému štěstí.

„Všestranně vrůstat do toho, který je hlavou," to jest do Krista, jak stojí v listu Efesanům, neznamená ani uzavření se ze strachu do pevnosti, to jest do svých jistot, které jen ze špatného pochopení vyplývají z naší víry.

Ani to neznamená přestat se angažovat s tím, že to stejně nemá cenu, že svět je plný spiklenců a dezinformátorů (mimochodem vliv FB a TW na brexit a na volby v různých zemích, jak se ukazuje, je opravdu otřesný – to ovšem není dílo technologií, ale lidí). Naopak, máme být činní – ano, jako muži října 1918 i ženy a muži listopadu 1989, nikoli ale jako boháč z evangelia, ale ve vnímavé otevřenosti vůči tomu, co k nám přichází od Boha a co nás vlastně „utváří“. Viz opět list Efesanům: Napodobujte Boha jako jeho milované děti!

Izajáš říká jasně, že ve smutku a ve stínu zůstává ten, který pro druhého nic nedělá. A kdyby dělal, ale pro vděčnost, pro pochvalu, pro budoucí pozice, opět nevystoupí ze stínu strachů. A naopak: Kdo neutlačuje, neukazuje prstem na viníka, kdo koupí v samoobsluze bezdomovci jídlo, kdo navrhne kvalitní zákon nebo směrnici, pro toho se soumrak stane poledním Sluncem.

Tahle otevřenost vůči Bohu se potom má transformovat do otevřenosti vůči druhým. V ní je nejvzácnější odkaz meziválečného Československa: jeho demokratický humanismus projevující se například ve velkorysém přijímání Rusů a Ukrajinců prchajících před bolševismem anebo Němců a Židů prchajících před nacismem. Naopak uzavírání se vůči druhým spoluzpůsobilo největší neúspěchy; patří sem neschopnost jednoznačně a všestranně zrovnoprávnit Slováky a Němce; patří sem hanebnosti 167 dnů Druhé republiky od 1. října 1938 do 14. března 1939, jaké se staly při pronásledování Romů a Židů.
A velkým darem listopadu 1989 byla rovněž takováto otevřenost, například církve vůči společnosti a společnosti vůči církvi. Kardinál Tomášek legendárně: Já a církev jsme na straně národa!

„Pohyb otevřenosti“, jak se o něm snažím mluvit, se ovšem nezastavuje u našeho vztahu k druhým, ale vposledku ústí do otevřenosti vůči eschatologické budoucnosti: „Tvá radost bude v Hospodinu. Opakuji Izajáše: Povznesu Tě na výšiny země a nasytím Tě přislíbeným dědictvím.
To je konečné směřování naší naděje, milí, třeba i v nejistých nebo temných dějinných časech. Přes všechny časy zní: Nebojte se!

Střední Evropa je místem, kudy v minulosti prošly různé národy i jejich vojska a tak nějak nám tu zůstalo od každého trochu. Potvrzují to i nedávné výzkumy DNA. Slovany jsme z jedné třetiny, další třetina má germánsko-keltské kořeny, a zbytek je směskou Vikingů, Galů nebo dokonce potomků lidu starobylé Mezopotámie.

Kdo jsou tedy vlastně Češi, respektive český národ? Národ lze vnímat ze dvou hledisek. Tím prvním je hledisko etnické: národ tvoří jedinci sdílející společný jazyk, historii a kulturu. Z hlediska politického jsou pak národem nositelé občanství, tedy lidé teritoriálně soustředění v jednom státě, jehož jsou občané, a který svým jednáním i politicky utváří.

Žádná z těchto definic neříká, že Čech musí být Čechem, Slovák Slovákem i geneticky. Etnickým Čechem je i Rom, Němec, Žid nebo Rus, kteří se v této zemi narodili, nebo třeba jen vyrostli, neboť i oni naplňují definici společného jazyka, kultury a historie. A politicky pak v podstatě kdokoliv, kdo má dostatek trpělivosti a štěstí, že dostal český pas. Bez ohledu na etnický původ. Němčina rozlišuje mezi zemskou příslušností, Čech – der Böhme, a mezi etnickou příslušností; dotyčný je také Čech, ale der Tscheche. Fakticky vzato je většina z nás Böhme. Tedy Bémák, Čech zemský, nikoliv etnický, takový středoevropský Bohouš.
Pozor tedy na vlnu dnešního pseudovlastenectví. Všichni jsme jen dočasnými správci našich zemí, a naše odpovědnost malých dějin vůči dějinám velkým je, jestli naše země zemi zvelebíme i pro ty, kteří tu budou žít po nás, ať už to bude kdokoli.
Zpíváme Te Deum jako poděkování za 100 let poctivé práce, statečnosti, odvahy, ale také s prosbou za odpuštění, kdy jsme selhali.
Uzavírám slovy Jana Zahradníčka, je to vlastně o prosba nebeských Schengenský prostor:

Aby se tak Evropa vrátila k své první lásce, holdujíc Beránkovi,
aby se tak můj národ vrátil, svatý Václave, svatí Cyrile, svatý Metoději...
Abychom na všech stranách s královstvím Božím hraničili
a hnáni k tobě strachem, jenž vábí, láskou, jež se třese,
abychom na poušti nepřítomnosti slávy tvé nezabloudili.
ó Kriste, jak blížíš se mezi svícny, První i Poslední, co od smrti klíče máš,
Cesto, po níž se rozběhnou beránci s vlky tam –

P. Martin Holík, říjen 2018