Salesián Všetula: Zažíváme „řeholní líbánky“, ale lidé nám chybí

Salesián Všetula: Zažíváme „řeholní líbánky“, ale lidé nám chybí

Pořad v souvislostech


Dopoledne s Proglasem
Budeme vysílat

Dopoledne s Proglasem
Dopoledne s Proglasem
Dopoledne s Proglasem
Vysílali jsme


Překonat úzkost

Mezinárodní den dětských obětí agrese

Mezinárodní den dětských obětí agrese
Audioarchiv
9. dubna 2020 Události Autor: Eva Svobodová

Letošní velikonoční triduum vstoupí do historie jako první, které věřící nestráví se svými kněžími společně. Jak se s tím vyrovnat a co z toho naopak vytěžit? „Můžeme si uvědomit pravou hodnotu věcí, které se nám zdály naprosto samozřejmé,“ říká Libor Všetula, ředitel salesiánské komunity v Brně-Žabovřeskách. „Pro mě osobně jsou tyto dny požehnané.

Poslední večeře Páně s sebou nese stín zrady přátelství, vztahu. Nemůže toto být moment, který přiblíží křesťanské svátky těm, kteří do kostela nechodí?

Určitě může. Velikonoční příběh má i velmi lidskou rovinu. Se spoustou věcí se dá identifikovat, je to i o samotě, opuštění, ale i společenství, blízkosti. Člověk se může ztotožnit jak s Ježíšem, tak i s ostatními protagonisty příběhu.

Jakým způsobem tedy nabízet a zprostředkovat velikonoční příběh těm, kteří s ním běžně do kontaktu nepřicházejí?

Doba, kterou teď prožíváme, je významná tím, že mnoho z nás se na svůj život začíná dívat jinak. Oproštěně od nánosů, které obvyklé jistoty a blahobyt zastírají. Když je otřeseno to, co bylo jisté, když prožívám ohrožení, mohu se vracet k tomu, co je v životě opravdu důležité, k tomu, co nějak souvisí s vírou. Nejde ani tak o nabízení, ale o mé autentické žití víry v těchto nelehkých časech. To nejdůležitější, co by křesťan měl dělat, je vyjadřovat svými postoji, že jeho život stojí na něčem jiném, než jsou materiální skutečnosti. To může být pro jeho okolí oslovující. Nemusí se to ukázat hned, ale v lidech to může zůstávat: jak jsme se my, křesťané v této době chovali, jak jsme byli připraveni ke službě.

Večeře Páně je ve své podstatě intenzivně spojena se společenstvím, což teď není možné. Jak se s tím vyrovnat?

Myslím, že je velice důležité připustit si fakt, že nás čekají mimořádné svátky, které budou bez lidí. A právě tato opuštěnost a prázdnota nám mohou vyjevit pravou podstatu Velikonoc, a sice že jsou o společenství. To, že to letos bude jiné, může člověku pomoci ocenit tuto rovinu v budoucnosti. V tom vidím ohromnou příležitost pro celou církev. Uvědomit si pravou hodnotu věcí, které se nám zdály naprosto samozřejmé, které byly jakýmsi rituálním, kulturním nánosem našich životů. Je to příležitost k reflexi. Soustřeďme se na společenství jiného typu, zavolejme například druhým. To může být cesta, jak se se samotou vyrovnat.

Může toto společenství jiného typu vytvořit i mediální přenos bohoslužeb?

Ano i ne. Žijeme v době, která je intenzivně ovlivňovaná novými technologiemi. Když se to dobře pojme, může člověk zažívat společenství i ve virtuálním prostoru. My salesiáni nabízíme každý večer v osm modlitbu z naší kaple. Mnoho lidí nám píše, že se cítí být součástí společenství. Může to tedy fungovat a být nápomocné. Až ale tato situace skončí, musíme si uvědomit, že to není samospasitelné, není to vše. Pak je nutné vyjít lidem vstříc i osobně.

Jak chybí společné modlitby a setkávání vám kněžím a salesiánům?

Těžko to zobecňovat. Pravděpodobně jsou kněží, kteří tuto situaci vnímají jako dobu klidu a oproštění se. Těch je ale menšina. Nám se spolubratry to chybí moc. Sloužit mši, dívat se do prázdné kamery a přitom vědět, že nedaleko jsou lidé, kteří touží po společenství kolem oltáře, je poněkud frustrující. Víme ale, že to tak nebude napořád. O to víc můžeme být propojení duchovně a uvědomit si, že život křesťana je tvořen i jinými pilíři než pravidelná nedělní účast na mši.

Jak bude svátky trávit vaše salesiánská komunita?

My je trávíme velmi intenzivně spolu. Já tomu říkám „řeholní líbánky“. Máme hodně času na sebe a na intenzivní prožívání společenství, i duchovního. My salesiáni jsme jinak velice aktivní, teď ale nejsme „rozmetáni“ po různých pastoračních činnostech. Velmi určující je, že máme čas přemýšlet nad tím, jak Velikonoce prožít jinak. Pro některé může být velikonoční triduum i určitý druh divadla: odehrají se obřady v kostele, věřící si přijdou na své, vše proběhne jako každý rok a jdeme domů. Letošní narušení je zátěž a požadavek i na kněze. Jak do toho vstoupit, když nemáme lidi kolem sebe? Čím to nahradit? Pro mě osobně jsou toto požehnané dny, kdy se spolubratry intenzivně přemýšlíme a rokujeme, jak triduum pojmout. Prožíváme to tedy kreativně a já jsem za to moc rád.

V čem je Zelený čtvrtek zvláštní pro kněze?

Je to klíčový den celého roku. Je to jediný moment, kdy se všichni sejdeme dopoledne v katedrále a služebné kněžství tam se svým biskupem prožíváme. Intenzivně si uvědomujeme, o čem náš život kněze je. Díky evangelijnímu vyprávění o Ježíši, který se opáše a umývá nohy učedníkům, si můžeme sáhnout i na roli kněze-služebníka. To může být pro ledaskoho očistný moment. Někdy je kněžství totiž překryto manažerskou rolí, rolí lídra farnosti. Tady se ale dotýkáme podstaty služebnosti, která je na kněžství vlastně to nejdůležitější.

Nenabízí vám tedy koronavirová situace možnost vrátit se k podstatě kněžství?

Myslím, že toto je klíčová otázka této doby pro kněze. Co bylo dřív samozřejmé: sloužení mší, kázání, zpovídání, atd., padá. Kněz se tedy musí rozhodovat, co s tím teď udělá.  Může se uzavřít s tím, že teď nic nemůže dělat. Nebo začít přemýšlet, jak jinak být svým farníkům nápomocen a jak jim sloužit. Někteří kněží farníkům opravdu volají, zajímají se, nabízejí jim pomoc. Zde se právě možná tříbí charaktery a ukazuje se, jak kněží své kněžství v sobě doopravdy prožívají.

Máte nějakou radu pro ty, kteří jsou na Velikonoce sami? Jak mají svátky prožít?

Nepropadnout panice a sebelítosti. Samota byla i Ježíšovou zkušeností – lidé ho opustili, na kříži byl sám. Připodobnit se k němu. Druhá možnost je využít telekomunikační prostředky a sledovat například papeže Františka, který bude sám sloužit velikonoční obřady. Kolem toho si pak vytvořit vlastní program. Jít ven na procházku, dbát na to, aby měl den řád. Jako vrchol dne se soustředit na přenosy bohoslužeb. Zaobírat se liturgickými texty, rozjímat nad nimi. Tak si můžu uvědomit, že vlastně sám nejsem, že jsem součástí církve – je to propojení duchovní, při němž se nemusíme potkávat fyzicky.

Co si přejete, aby z této doby vytěžilo církevní společenství?

Hrozně bych si přál, abychom si uvědomili, že katolická víra nestojí jen na farářích. Nejen kněz má přinášet duchovní potravu, je mnoho různých zdrojů, které tradice církve nabízí. Přál bych si určité odcentralizování. Každý člověk je zodpovědný za svůj vlastní vztah s Bohem a jaké prostředky k tomu využívá. Přál bych si, abychom objevili, že to není jen o mši a kostele. Abychom si uvědomili, že vztah k Bohu nemám prožívat jen tam, ale v každodenním životě doma i v zaměstnání.

 

 

Zprávy pro lidi dobré vůle

v 11, 13, 15 a 20 hodin.
V sobotu v 11 a 15 hodin, od 18 Zrcadlo týdne.

Pozvánky a informace z regionů ve všední den v 7.15, v sobotu od 9 hodin.

Regiony

Regiony