První Zemanův prezidentský rok komentuje Jiří Zajíc

Miloš Zeman po roce
 
Když byl loni v lednu hlasy komunistů, sociálních demokratů a sympatizantů Václava Klause zvolen prezidentem České republiky, ozývalo se ze strany jeho nevoličů, že nás čekají časy téměř apokalyptické. Jaká tedy byla realita? Nectností Miloše Zemana – jak těch skutečných a dokonce viditelných, tak i těch mu jen přičítaných – je samozřejmě spousta. A jeho předchůdce Klaus předvedl svou závěrečnou amnestií, kterou dal doživotní pardon celé řadě lidí spojených s těmi nejhoršími korupčními skandály posledních dvaceti let, že i prezident může zásadně poškodit společnost. Současně ale patří k československé a dnes i české kulturně politické tradici, že se našim prezidentům přisuzuje vliv mnohem větší, než jaký vyplývá z jeho pravomocí popsaných v ústavě. A tyto pravomoci se nezměnily, ani když jsme svého prezidenta mohli tentokrát poprvé volit přímo.

Přesto se Miloši Zemanovi skutečně povedl naplnit jeho základní slib, který by za normálních okolností byl jen propagandou: totiž skutečně v krátké době významně napomohl odstranění nenáviděné Kalousko-nečasovské vlády. Samozřejmě bez toho, že by si o to tato politická reprezentace řekla svými skandály, by neměl šanci, ale ve vzniklé situaci si při svých omezených možnostech počínal velice obratně. Tedy aspoň z hlediska těch, kteří ho právě kvůli slibu svržení této vlády volili. A protože smysl pro ústavu rozhodně není silnou stránkou české společnosti, vyznívala obvinění jeho odpůrců, že při svém postupu jmenování Rusnokovy vlády ústavu nerespektuje, z hlediska většiny jako pokrytecké hnidopišství.

Tím více může překvapit, že se Miloši Zemanovi podařilo za pouhý rok poztrácet celou třetinu své původní podpory. Před rokem mu důvěřovalo přes 60 % našich obyvatel, dnes už jen kolem 40 %. Detailnější zkoumání toho, čím si ve svém prezidentském působení lidi získává a čím je naopak ztrácí, ukazuje, že ve srovnání se svými dvěma předchůdci – Václavem Havlem a Václavem Klausem – nás podle našich občanů mnohem hůř reprezentuje v zahraničí, zdaleka tak nedbá o vážnost prezidentského úřadu ani nepůsobí jako autorita. Pouze co se týče jeho blízkosti „k normálním lidem“, je na tom podle mínění veřejnosti Miloš Zeman neskonale lépe. Ukazuje se v tom mimo jiné známá hodnotová schizofrenie české společnosti: ten, koho si váží, nemůže být současně chápán jako „náš“; a pokud je naopak někdo „náš“, tak je to proto, že nosí přesně tytéž nectnosti, jako my všichni ostatní. Česká společnost je mimořádně příznivě nakloněná konzumaci alkoholu, ale opilecky se potácející prezident při otevírání korunovační komnaty je k smíchu prakticky všem.

Od voleb je Miloš Zeman v defenzívě. Strana Zemanovců dostala při nich skutečný výprask. Navíc ho značně poškodilo těsně povolební dění v Sociální demokracii, kdy byl jednoznačně spojován s intrikány kolem Michala Haška. Volby přitom v osobě Andreje Babiše a jeho dravého hutí rozdaly mocenské karty zcela novým způsobem, se kterým si zatím naše společnost moc neví rady. Miloš Zeman v tomto novém uspořádání rozhodně nebude hrát první housle. Pro ty, kteří se obávali hlavně jeho, je to jistě dobrá zpráva.

Jiří Zajíc