Druhé kolo prezidentských voleb pohledem Lenky Kolaříkové
Prezidentský předvolební boj, první svého druhu v historii naší země, právě skončil. Musím přiznat, že jsem insititutu přímé volby prezidenta v našich podmínkách příliš nedůvěřovala. Je čímsi cizorodým v našem politickém systému, navíc většinová nálada společnosti se často mění a zdá se, že se příliš snadno zvrtne jednou na tu, podruhé na onu stranu. Ale to, co se u nás posledních čtrnáct dní dělo, mě překvapilo a musím říct, že vcelku příjemně.
Jak bylo vidět v posledním duelu dvou nejúspěšnějších kandidátů na České televizi, oba pánové si prožili pár perných dní. Pohled na ně vyvolával takřka soucit. Možná ani oni sami netušili, i když se na volby jistě připravovali, že budou muset ustát tak silnou vlnu ze strany veřejnosti i z protilehlého politického tábora. Vlnu nadšení a podpory na straně jedné, ale také vlnu pochybností, nepříjemných dotazů, praní špinavého prádla z minulosti i současnosti, vlnu polemik a útoků přímých i podpásových. Byl to drsný boj a ani jeden z kandidátů nezůstal bez řádných šrámů. Aniž bych se sama v podobných politických bitkách vyžívala, myslím, že to všechno mělo jakýsi smysl a že je to dobře.
Politika se najednou alespoň na chvíli přesunula tam, kam v demokratickém režimu patří. Občan mohl, a doufám, že právem, nabýt dojmu, že tyto volby nejsou jen jakousi hrou, jíž předvádějí málo průhledné politické strany, že nestačí jenom hezky se usmívat z billboardů a uvařit předvolební guláš. Najednou se lidé mohli přímo ptát prezidentských kandidátů a také to dělali. Mohli se přímo zapojit do kampaní a zapojovali se. Mohli agitovat, rozčilovat se, podporovat, smát se, debatovat, zvažovat a pak zodpovědně zvolit. A co se týče obou kandidátů, ani jeden z nich se nemohl schovávat za politické strany ani spoléhat na zákulisní jednání. Každý z nich šel na trh se svou vlastní kůží. Ať se stane prezidentem Miloš Zeman anebo Karel Schwarzenberg, myslím, že v obou případech budeme moci říct, že je to vítězství vybojované, vydřené až na krev. A tak to má být.
Možná že tato přímá volba prezidenta všem politikům ukáže, že na staré hříchy se nezapomíná. Že chtějí-li v budoucnu dosáhnout nejvyššího postu, musí si být vědomi, že se jednou budou zodpovídat přímo občanům. A snad tato volba alespoň trochu vezme vítr z plachet těm, kteří si myslí, že všechna důležitá rozhodnutí a důležité volby v této zemi se dají vyhandlovat, zaplatit a získat přes známosti.
Kampaň ale vyjevila také mnoho o nás samotných. Hovoří se o tom, že se společnost rozdělila na dva tábory. Ona se ovšem nerozdělila až nyní, to jen předvolební debaty, které zahrály na některé velmi citlivé struny, vyjevily, co se v nás skrývá. Že sami v sobě bojujeme mezi otevřeností na straně jedné a jistou rezervovaností, která si chce uhájit to svoje na straně druhé. Že na nás koukají mnozí strašáci minulosti. Že chceme být hrdý „prostý lid“ a přitom nám chybí noblesa, kterou obdivujeme u druhých. Že přes všechnu bídu (nikoli materiální), nespokojenost a lhostejnost se přece jenom ještě dokážeme pro něco nadchnout anebo se alespoň rozčílit tím způsobem, který nevede jen k prázdnému lamentování.
Je příznačné, že předvolební šance obou kandidátů jsou vyrovnané. V tuto chvíli opravdu nikdo nemůže říct, že ví, jak volby dopadnou. Mnozí si něco přejeme, věříme a zároveň máme obavy, asi jako před rozhodujícím utkáním důležitého sportovního turnaje. Ať tyto první přímé prezidentské volby dopadnou jakkoli, jsou pro nás velmi dobrou lekcí demokracie. Doufejme, že z ní dokážeme i do budoucna vytěžit co nejvíc a že vítězný kandidát nezahodí potenciál, který mu jeho nová fukce a vysoká míra její politické legitimity plynoucí z přímé volby nabízí.
Lenka Kolaříková