P. Rybář: Maria není katolická třešnička na dortu

Tyto dny jsou prosyceny obavami, úzkostmi. Z vás vždy přesto srší dobrá nálada. Jak si ji udržet?

To je pro křesťany docela lehké, protože žijí s Kristem a ten dodává pořád sílu. To je to nejcennější, co v sobě máme. Žijeme už tedy v jakési jistotě a radosti. Každý katolický křesťan je už vlastně jednou nohou na věčnosti, protože přijímá eucharistii. To je další veliká posila v této době.

Zažil jste internaci a komunistické vězení. Dá se to přirovnat ke karanténě nebo je to příliš vzdálené přirovnání?

Ne, není to vzdálené. Dnešní situace je podle mě zajímavá tím, že celý svět je postižen strachem a obavami. Dřív to byla vždy jen část, třeba Evropy. Teď je ale skutečně celý svět ponořen do této mimořádné, zvláštní atmosféry.

Dá se žít duchovně i v té nejuzavřenější společnosti?

Ano, vždyť co je to žít duchovně? Žít s Kristem. Bez Krista se nedá žít nikde, ani kdyby člověk seděl na vyšetřovací vazbě s bestiálním vrahem.

Jaké bylo po nadějném roce 68 přijmout opětovný nástup normalizace?

Já jsem určité nadechnutí zažil už v roce 45, tehdy to bylo úžasné. Čekali jsme, že bude jiný svět. Za tři roky přišlo vystřízlivění. Dnes už víme, že už v 45 na nás byla dávno ušitá past. Rok 48 byl taky takovým vystřízlivěním jako rok 68, když sem vtáhla armáda, tehdy to bylo taky takové zklamání.

Na konci války vám bylo 14 let, jak na to vzpomínáte?

Seděli jsme při obléhání Brna tři týdny ve sklepě. Po tom všem, co jsem zažil už od druhé třídy obecné školy - odsun Čechů z pohraničí, pak příchod nacistů - tak jsme si velice oddechli, protože tvrdá pěst doléhala na všecky. Bylo tehdy samozřejmě dost silných lidí, nevím, jestli by dnes byli lidé také tak silní jako tenkrát u nás třeba učitelé.

Proč myslíte, že to tak bylo?

Já si to můžu promítnout třeba do totality. V totalitě nemohl nikdo říct, co nám řekl ředitel v obecné škole za války. Přijde sem německá inspekce, musíte zdvihnout pravici, myslete si u toho, co chcete, ale musíte to udělat, aby nešel tatínek do koncentráku. To tenkrát šlo říct! Tehdy to bylo možné. Nebo i náš učitel nám řekl totéž. Je sice pravda, že onen učitel byl pak popraven a je po něm jedna ulice v Brně. To už je zase jiná věc, ale to nevyšlo z lidí, to byli konfidenti gestapa.

Květen je měsíc mariánské úcty. Je tradicí modlit se růženec doma v rodině. Papež František napsal, že pandemické restrikce nás nutí docenit toto domácí slavení. Souhlasíte?

Když řekne v této době něco papež, zvlášť František, je to vždycky něco velmi podstatného. Matku Ježíšovu nelze uctívat jenom v květnu a nejen za pandemie, to my v naší církvi víme. Maria není nějaká katolická třešnička na dortu, nějaká přímluvkyně ad libitum, nezávazný přídavek k učení o Pánu Kristu. Je pravda, že katolíci žijí více ze soukromých zjevení než z věrouky o Matce Ježíšově. Asi Panna Maria počítá s tím, že průměrný katolík chce mít zkušenosti s Bohem jedině v tom řádu, který ho zajímá, v řádu hmotném: něco vidět, slyšet, nad něčím žasnout. Vzácná je ovšem generace katolíků, které více zajímá řád ducha než hmoty. Co to ale je řád ducha? Poznáváme, že pro nás je Maria nepostradatelná, protože ona byla nepostradatelná pro samotného Boha, pro jeho plán na povýšení člověka. Ježíš ji už na začátku svého působení nazývá slavnostně „ženo“ v Káni galilejské. Na konci života na kříži zase říká „ženo“. Žena je na počátku dle bible stvořena jako Boží obraz a jeho podoba. Na konci Bible je zase žena oděná sluncem a mezi tím ovšem je boj o nadvládu nad světem. A zase je tam ta krásná věta: Rozpoutám nepřátelství mezi tebou a ženou. Uprostřed tohoto boje se nacházíme. A tam je, jak vidno, Maria také nepostradatelná. My ovšem víme, že je vítězící, právě pro svou něžnost a křehkost, nad rafinovaností, hrubostí a zlobou knížete tohoto světa. Maria je na křivolaké cestě k Bohu jakási zkratka, pěšina. Kdo na ni přijde, nebude se motat v kruhu, houští svého života. Někdy se člověk na své cestě k Bohu točí jen kolem sám sebe a ani to netuší. I tam, na naší duchovní, cestě je Maria nepostradatelná.