Komentář týdne: Křesťané a státní svátky

Co pro křesťana mohou znamenat státní svátky?
 
Co pro křesťana mohou znamenat státní svátky? Na státu ani jeho svátcích není nic posvátného. Posvátno je průlom božství do profánní skutečnosti; kdežto státy jsou pomíjivé a čistě lidské. To ale neznamená, že bychom stát měli nenávidět nebo přehlížet – naopak. Je to jedna z nejdůležitějších lidských institucí, a potřebuje tedy naši péči i úctu. Ovšem úctu střízlivou, která si udržuje odstup a snaží se správně rozlišovat.

Přímočaré důvody k oslavě poskytují 8. květen jako Den vítězství a 17. listopad jako Den boje za svobodu a demokracii. Tyto svátky sjednocují všechny včetně křesťanů, jelikož jsou spíš „proti“ něčemu než „pro“ něco. Vymezují se vůči dvěma nelidským a prolhaným režimům, nacismu a komunismu, a otevírají nám prostor svobody.  

28. říjen je mnohem méně jednoznačný svátek. Nejde jen o to, že slavíme vznik dávno neexistujícího státu, Československa. Nesamozřejmý je i vztah minulých hodnot, které si tohoto dne připomínáme, k naší současnosti.

Právo na národní sebeurčení, v jehož jménu Československo vzniklo, se i po 1. světové válce uplatňovalo jen nedůsledně a v průběhu 20. století potom způsobilo řadu problémů, ba tragédií. Naopak Rakousko-Uhersko i meziválečné Československo se za jiných historických okolností mohly stát zhruba tím, čím je dnes Evropská unie: tedy svobodným svazkem lidí různých národů, respektujícím jejich svébytné kulturní identity. Kdo ví, možná by Rakousku-Uhersku k takovému vývoji stačilo, kdyby jen o několik let dřív nastoupil na trůn císař Karel; a Československu, kdyby světová hospodářská krize propukla o několik let později.

Příliš neplatí ani Masarykův slogan, že smyslem 1. světové války byl boj mezi demokracií a aristokracií. Vždyť Rakousko-Uhersko počátkem 20. století nebylo o mnoho aristokratičtější než tehdejší Velká Británie. Pro křesťany, především katolické, tak nejdůležitějším odkazem 28. října může být jiné Masarykovo heslo, totiž boj proti teokracii. Rozbití svazku mezi státní mocí a katolickou církví tehdy u mnoha lidí přirozeně vyvolalo šok; dnes se ale jeví jako zdravý záhlavec, který může katolíky ponouknout, aby vykročili ke svobodě. Při svých různých službách – zdravotních, sociálních, vzdělávacích – sice církev může a má se státem spolupracovat, ale podle mě není dobré, když s ním přímo srůstá. A pro hlásání evangelia a slavení svátostí církvi stačí, když ji stát nijak neomezuje a nešikanuje.

Právě kvůli zachování tohoto odstupu vyžadují zvláštní obezřetnost státní svátky, jejichž původ je křesťanský. Jako křesťané se určitě můžeme radovat, že například o svatováclavském dni se z rozhodnutí zákonodárců zároveň slaví i Den české státnosti. Neměli bychom ale podléhat dojmu, že český stát, český národ a česká katolická církev kvůli tomu splývají. Naše země se může stát křesťanštější jedině tak, že se my křesťané budeme snažit být její solí; a ne tak, že budeme sobě i druhým namlouvat, že vlastně už křesťanská je.

Sůl vypadá nenápadně a nikomu se nevnucuje, ale kdo zakusí její působení, okamžitě pozná, že se něco radikálně změnilo. Nenápadné jsou i příležitosti „být jako sůl“, které se nám tu a tam naskytnou. Třeba když s přáteli na horách slavíme Silvestra, ale druhý den vstaneme hned ráno a vyrazíme do sousední vesnice na mši.

Souběh svátků připadajících na 1. ledna je totiž zvláštní: Nový rok slavíme všichni; Den obnovy samostatného českého státu naopak skoro nikdo. A slavnost Matky Boží Panny Marie nám připomíná, že přítomnost Krista může být nevtíravá jako kostel kdesi za kopcem – a zároveň natolik důrazná, že člověku stojí za to se i s bolavou hlavou vyhrabat ze spacáku a několik kilometrů se brodit sněhem. 

Daniel Soukup pro Radio Proglas, listopad 2016