Komentář týdne: Odpovědnost za sebe, odpovědnost za svět

Odpovědnost za sebe, odpovědnost za svět

V čem spočívá odpovědnost? Zač přesně ve vlastním životě ručíme? A nakolik jsme odpovědní i za své společenství a své okolí?

V mnoha starozákonních příbězích je odpovědnost sdílená: za hříchy jednotlivců trestá Hospodin celé rody a města. Často se dokonce ani nejedná o trest za nějaké konkrétní provinění – Hospodinův hněv zkrátka dopadá na všechny, kdo brání jeho záměrům. Kdo nechce být smeten z cesty, musí se jednoznačně přidat na stranu Hospodina a jeho lidu. Jako nevěstka Rachab, když se ujme Jozuových zvědů, a pomůže tak Izraelitům zmocnit se Jericha. Při vraždění po dobytí města pak Izraelité příznačně ušetří nejen nevěstku, ale i všechny, kdo jsou u ní v domě. Izraelitům sice pomohla jen sama Rachab, za odměnu však smí přežít i celá její rodina.

Dalším rysem tohoto archaického pojetí odpovědnosti je průzračnost: podle toho, jak se odvíjí život určitého člověka, se dá snadno poznat, jestli Boha poslouchá, nebo se mu protiví. Jak se praví v prvním žalmu: „Vše, co podnikne (spravedlivý), se zdaří,… ale cesta svévolníků vede do záhuby.“ (Ž 1,3.6)

Ve Starém zákoně se však vynořuje i jiné, skeptičtější chápání příčin a následků. Najdeme ho například v Kazatelově postesknutí, že plody jeho celoživotního úsilí shrábne někdo, kdo si to třeba ani nezaslouží: „Kdo ví, bude-li moudrý nebo pomatený.“ (Kaz 2,19) Zodpovědné jednání nemusí vždy nést jen dobré ovoce, anebo ho nese jenom nakrátko. Má tedy vůbec smysl se o něco snažit?

A v některých starozákonních knihách narazíme i na kritiku představy o sdílené odpovědnosti. Například v jednom z Ezechielových proroctví Hospodin vyhlašuje, že Izraelité už nebudou říkat „otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby“ (Ez 18,2); tedy že každý ponese jen a jen následky vlastních činů.

Také Ježíš při setkáních s lidmi – se samařskou ženou, s celníkem Levim, s kýmkoli z nás – zdůrazňuje individuální odpovědnost. Neslibuje přitom, že se nám na cestě s ním bude všechno dařit; ale ani nám nepředhazuje, že jsme si svou šlamastyku způsobili sami. Minulost ani budoucnost – kromě eschatologické budoucnosti Božího království – Ježíše vlastně příliš nezajímají. To podstatné se totiž odehrává teď: právě teď se zjevují Boží skutky na slepém od narození. Právě teď nás Ježíš, pohnut soucitem, uzdravuje z našich malomocenství. Jak se svým uzdravením naložíme, to už je na nás. Nikdo, ani Ježíš, nám ovšem nezaručuje, že dál už všechno půjde jako po másle.

Každý tedy odpovídá sám za sebe, přitom ale nemá vlastní život plně pod kontrolou. Tuto myšlenku vyjádřili i autoři americké Deklarace nezávislosti, když moudře vyhlásili, že každý má právo „usilovat o štěstí“. Nikoliv tedy „právo na štěstí“; protože pozemského štěstí, jak věděl už starozákonní Kazatel, mnozí lidé přes veškeré úsilí bohužel nedosáhnou.

Důraz na „usilování o štěstí“ se leckdy chápe jako typický projev amerického individualismu. A skutečně: Francie – další země, která přispěla ke vzniku moderní demokracie – dala světu odlišné motto. Stejně jako v Deklaraci nezávislosti se v něm objevují „rovnost“ a „volnost“. Třetí hodnotou ovšem není individualistické „usilování o štěstí“, ale „bratrství“ – dnes bychom snad řekli spíš „solidarita“.

I moderní, stejně jako kdysi biblický člověk tak žije v jistém napětí mezi odpovědností za sebe a odpovědností za svět. „Všechno je propojeno,“ upozorňuje papež František v encyklice Laudato si‘ – osobní, společenská a přírodní sféra jsou navzájem provázané sítí spletitých vztahů. Neměli bychom si namlouvat, že těmto vztahům pokaždé dopodrobna rozumíme. To bychom klamali sebe i druhé, jako onen americký aktivista, který dlouho plamenně hlásal, že přírodními katastrofami Bůh trestá homosexuály a jejich příznivce, a poté mu povodeň zničila jeho vlastní dům.    

Každý z nás se ale může snažit jednat s vědomím souvislostí – a také se o svět kolem sebe aktivně zajímat. Třeba, kdoví, nakonec zjistí, že když mu z nějakého jídla trnou zuby, může to mít tu či onu překvapivou ekologickou příčinu.

Daniel Soukup