Halík: Při Pašijích pukají skály našich srdcí a objevují se v nich skryté poklady

Rozhovor byl především o poselství Velikonoc. To se nemění, naopak lidský život změnami prochází. „To je vlastně důvod, proč každý rok příběh Velikonoc čteme a připomínáme.“ Skrze vlastní životní zkušenosti lépe rozumíme poselství Velikonoc. A zároveň Kristovo vzkříšení nám dává jakýsi klíč k porozumění naší situace. Tuto reciprocitu Halík nazývá stálou korespondencí mezi texty Písma a naším osobním životem. „Já si myslím, že tato nová situace ohrožení, situace, kdy si uvědomujeme, jak je naše existence křehká a náš svět zranitelný, nás může skutečně otevřít pro poselství kříže,“ vysvětluje Halík.

Halík mimo jiné prozradil vybrané motivy křížové cesty, které na něj zvláštním způsobem promlouvají. Tradiční křížová cesta v pražském lese, se ale letos konat nebude moci. „Já se vždycky zaměřuju na motiv Ježíšových ran.“ Legenda o svatém Martinovi vypráví o tom, jak se ďábel světci zjevil v podobě Krista. Martin se však nenechal oklamat, když se ďábla zeptal, kde že má rány. „Nebyl by to můj Bůh, kdyby nenesl rány,“ prozradil Halík. A tak se rány našeho světa, včetně těch nynějších, stávají těmi stále živými ranami Kristovými. „My jsme vyzýváni dotknout se jich. Ten, kdo si nevšímá ran světa a lidí kolem nás, to je člověk, který asi nemá právo říct spolu s apoštolem Tomášem ‚Můj Pán a můj Bůh‘.“ Stejně tak, jak jsou jak v našich osobních životech, tak v dějinách lidstva temná období, i my se máme připojovat ke Kristovým temným hodinkám v Getsemanech. „Občas musíme i v cestě víry projít temnotou noci. Velikonoce nám však ukazují, že toto temno není bez konce. Na konci je světlo Velikonočního rána.“  I kdyby nás zavalily těžkosti jako těžký kámen Ježíšův hrob, Bůh nakonec tyto těžkosti odvalí. Věříme, že po temnotě Velkého pátku přichází ráno plné naděje. „Velikonoce jsou plné pokladů,“ odkazuje se Halík na Erbenovu báseň s názvem Poklad. „Myslím si, že když čteme Pašije, tak v nás mohou opravdu popraskat skály všeho toho, co je v nás chladné a kamenné. A mohou se otevřít pomyslné poklady, které jsou hluboko v nás.“ Halík proto vybízí, abychom se nebáli využít tento čas a sestoupili až k těm pokladům, kterých je Velikonoční doba plná.

Profesor mluvil také o třech kruzích pekla, do nichž Ježíš o Velikonocích vstoupil, jak to vyznáváme ve Vyznání víry. „Prvním kruhem víry je peklo, které si způsobujeme my sami, jako lidé. Je to ono známé ‚Kde byl Bůh v Osvětimi?‘ To ale není správná otázka,“ říká Halík a vysvětluje, že přesná otázka je ‚Kde byl člověk se svojí lidskostí‘? Právě v utrpení od lidí se Kristus dostal do prvního kruhu pekla. V druhém kruhu pekla vypočítává tzv. nevysvětlitelné rány, jakými jsou zemětřesení nebo pandemická nákaza. „Ale i tyto temné chvíle jsou něčím, čím je třeba projít. A přijmout je. Často vzpomínám na větu jednoho moudrého rabína: ‚Tak, jako mozek psa nemůže pochopit matematické úlohy, tak náš lidský mozek nemůže pochopit smysl zla a utrpení.‘“ Nezbývá nám než trpělivost a důvěra, že nám Pán jednou smysl ukáže. A odkazuje se na slova svatého Pavla: „zde na zemi vidíme boží věci jen jako v hádance. Jako v zrcadle, částečně. Až tváří v tvář Bohu všechno pochopíme,“ parafrázuje Halík. (srov. 1 Kor 13,12) Posledním kruhem pekla, o kterém se profesor zmiňuje, je nejhlubší rána, z které se ozývá výkřik ‚Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ „Zde Ježíš zakouší to, co je skutečnou teologickou definicí pekla. Totiž odloučenost od Boha. Odcizení od té nejzákladnější podstaty lidské existence, kterou je Bůh.“ Halík zdůrazňuje, že toto vnímá jako významné poselství Velikonoc. Ježíš výkřikem nevyjadřuje zoufalství. Naopak jde o modlitbu adresovanou Bohu. Ježíš nám tak dává konkrétní návod se i ve chvílích opuštěnosti obracet na Boha. „Neopouští dialog s Bohem. Obrací se na něj formou otázky. A tak bychom i my mohli naše nejpalčivější otázky proměnit v modlitby.“ Na tuto otázku Bůh odpovídá ve chvíli, kdy odvalí kámen smrti, vysvětluje Halík a dodává, že „Bůh jej nevrací jen zpět do života, ale do našich konkrétních životů, naší naděje, naší víry. Skrze naše osobní svědectví se má stát Kristovo vzkříšení zřejmým.“ Těmito slovy shrnuje teolog poselství Velikonoc.

Sám prožívá období pandemie v důvěře. Řekl, že „je pozoruhodné být součástí nejohroženější skupiny. O důvěru je ale potřeba Boha prosit. Kdyby mě už Pán měl teď povolat, asi bych mu odpověděl, že už jsem tu splnil svůj úkol. A poděkoval bych mu za vše, co jsem směl udělat, prožít a naučit se. Proto Mu svůj život odevzdávám.“ Pokračoval, že si ale jen málo uvědomuje, že se již mezi seniory sám řadí. Dost se totiž pohybuje mezi studenty. V pražském kostele sv. Salvatora, kde otec Halík působí, přijímá právě v době Velikonoční mnoho lidí svátost křtu. O specifikách letošní doby a příprav na přijetí svátosti uvedl: „Obecně se má člověk před křtem postit. Vnímal bych to jako takové období, kdy se prodlužuje příprava. Vůbec celá tato doba nás vede k větší kreativnosti v prožívání naší víry. Možná je to výzva zkusit to ještě nějak jinak. Více se soustředit na svoje osobní rozjímání. Vzít do rukou texty Písma, které se týkají těchto dní, a zkusit si je sám projít.“ Možná právě k tomuto nás letošní Velikonoce vybízejí, domnívá se. „Zkusit vejít do té komůrky, o které mluví Ježíš. Zavřít dveře a otevřít srdce. A nechat v sobě promluvit text Písma.“

Celý rozhovor je možné si poslechnout v podcastových aplikacích na Spotify, Soundtier a Apple Podcasts.