Dušičky jsou jako rituál potřebný k životu, říká zakladatelka hospice

Téma smrti a konečnosti v těchto dnech dostává více prostoru než jindy, celkové společenské klima ovšem těmto otázkám není příliš nakloněno. „Naše společnost se snaží existenci smrti vytěsnit z povědomí lidí, bojí se jí,” domnívá se katolický kněz Michael Špilar. Smrt je podle něj součástí našeho života tady, z křesťanského pohledu jde o přestupní stanici mezi zemí a nebem. Martina Špinková ještě dodává: „Je důležité uvědomovat si vlastní konečnost, zpracovávat ji a nějak tvořivě z ní vycházet. Lépe se nám pak žije.”

„Jako mladý jsem nechápal, proč se naši předkové modlili za šťastnou hodinku smrti,” říká Robert Huneš prezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče. „Myslím, že ta šťastná hodinka je teď opravdu velký dar,” a dodává, že téma smrti by se nemělo tabuizovat před dětmi.

Ve dnech, kdy vzpomínáme na všechny zemřelé lidé hojně navštěvují hřbitovy. Jinou situaci pravděpodobně prožívají blízcí zesnulých, kteří se nechali rozptýlit. Svou zkušenost z hospicové práce přidává Robert Huneš: „Blízcí těch, co se rozhodli pro rozptyl, nemají pevný bod v životě, nevracejí se do přírody na místa, kde byl popel rozprášen. Řada z nich tak zase zavítá do hospiců, kde například člen rodiny pobýval. A to je jejich pevný bod v životě.” 

Důležitost těchto dnů podtrhují slova Michaela Špilara, který je farářem v komunitním centru Matky Terezy na Jižním Městě v Praze, „Člověk má vzpomenout na historii svojí rodiny a to jak v dobrém, tak i ve zlém na to, co se nepovedlo. A je potřeba přetrhnout ten pomyslný provaz zla a to jedině skrze modlitby.”