Církevní historik: Nacistická pomsta po atentátu zasáhla i katolíky

"Nebylo samozřejmě možné hovořit přímo o politických otázkách, ale bylo možné rozvíjet biblické příklady a analogie, které mají trvalou hodnotu a v dobách pronásledování dvojnásob vystupují jako určitá útěcha, výzva, upozornění, napomenutí," poznamenal historik k době nacistického útlaku. Dodal, že po smrti kardinála Karla Kašpara v dubnu 1941 byl neobsazený biskupský stolec v Praze a stejná situace platila také v Českých Budějovicích a Brně. Většina litoměřické a část dalších diecézí se po záboru Sudet ocitla mimo protektorát na území německé říše. "Myslím, že církev se v této době snažila být důstojným svědkem života v ohrožení a pronásledování," podotkl Jan Stříbrný.

Připomněl, že Heydrichovou snahou bylo oslabení všech českých aktivit v protektorátu. Tato strategie se dotkla i církve, jejíž osobnosti měly větší společenský přesah. K zatýkání došlo například na olomouckém arcibiskupském úřadu a uvězněn byl například P. Alois Šebela, který vedl církevní vinařský podnik. Pomsta nacistů za atentát pak postihla i budoucí kardinály Josefa Berana a Štěpána Trochtu, kteří byli posláni do koncentračního tábora. Tam zahynuli Jaroslav Šumšal a Kamil Jaroš zavlečeni po razii v olomouckém kněžském semináři. Perzekuci čelili také kanovníci pražské svatovítské katedrály Otakar Švec a Antonín Bořek Dohalský, gestapo také zasáhlo v premonstrátském klášteře Nová Říše na Vysočině. "Samozřejmě většinou nebyli přímo zapojeni do odboje, nanejvýš stáli někde v pozadí, ale reprezentovali jakousi rezistenci, odpor věřící části národa," řekl k tomu Jan Stříbrný. V souvislosti s přímým odbojem zmínil osobu kanovníka Otto Stanovského, kterého kontaktovali pravoslavní krátce před prozrazením úkrytu výsadkářů v kryptě kostela svatých Cyrila a Metoděje. Kněz byl odsouzen k trestu smrti, ale po intervenci z Vatikánu skončil v koncentračním táboře, kde se dožil konce války, pravoslavní v čele s biskupem Gorazdem byli popraveni a nacisté zakázali další působení této církve.

"Zatímco v Praze nebyl přímo popraven žádný katolický kněz, v Brně jich bylo pět popravených v Kounicových kolejích," zmiňuje Stříbrný a jmenuje ivančického faráře a odbojáře Adolfa Tesaře, který byl zatčen už na začátku roku 1942, dále Františka Kvapila z Nezamyslic a faráře s kaplanem ze Ždánic Václava Kostihu a Františka Voneše, kteří ukrývali výsadkáře Oldřicha Pechala.