Historik: Církev má z období totality desítky mučedníků

Historik: Církev má z období totality desítky mučedníků
25. února 2017 Události Autor: Filip Breindl

V souvislosti s výročím začátku komunistické totality v Československu v únoru 1948 také katolická církev vzpomíná na oběti režimu z řad biskupů, kněží, řeholníků a řeholnic i věřících laiků. Mnoho z nich skončilo ve vězení, internaci a pracovních táborech, další čelili různým formám omezování církevní služby.V pořadu Všimli jsme si jsme hovořili s historikem Vojtěchem Vlčkem, který se pronásledování církve v období totality věnuje.

Perzekuce církve zasáhla všechny její složky - hierarchii, klérus, řeholníky a řeholnice i věřící laiky. Lze nějakou z těchto skupin jmenovat jako zvláště pronásledovanou?

Samozřejmě každá z těch skupin byla pronásledována jinak, v jinou dobu, s jinou intenzitou. Zpočátku to byli zejména biskupové a diecézní kněží, od roku 1950 pak velmi intenzivně řeholníci a řeholnice. Laici potom od těch 50. let v důsledku snižování počtu věřících, omezování výuky náboženství, vylučování věřících lidí ze státních profesí a podobně. Myslím si, že nejvíce pronásledovanou skupinou byli řeholníci. Potvrzují to i statistiky: Na začátku 50. let jich v českých zemích bylo přibližně 1500 a zhruba každý pátý byl odsouzen do vězení a čtyři pětiny z nich prošly centralizačními a internačními tábory.

V souvislosti s pronásledováním církve komunistickou totalitou se hovoří především o 50. letech. Neocitají se poněkud ve stínu této éry i další období, v nichž pronásledování probíhalo, byť ne třeba formou justičních vražd a pracovních táborů?

Pokud se bavíme o období komunismu, pak určitě ta 50. léta byla nejhorší, ale pravdou je, že se poněkud opomíjí konec 50. let a začátek let 60., protože i v tuto dobu probíhaly politické procesy, o kterých se tolik nepíše a nemluví. Zároveň už začínalo určité uvolnění a byli rehabilitováni třeba někteří členové strany, ale paradoxně se v tu dobu rozbíhalo další kolo procesů proti představitelům církve a došlo k uvěznění asi stovky řeholníků.

Neměli bychom zapomínat ani pominout období normalizace, zvláště konec 70. a začátek 80. let. V této době vyostření druhé vlny studené války kolem sovětské invaze do Afghánistánu se přehnaly politické procesy, zatýkání - částečně to souviselo s opozičními aktivitami, jako byla Charta 77 nebo VONS, protože se v nich někteří duchovní angažovali. V této době už nešlo o uvěznění stovek lidí, ale dvě tři desítky kněží a řeholníků se ocitly ve vězení. Nejvíc perzekvováni byli františkáni.

Doba pronásledování církve komunisty má řadu symbolických postav, které jsou veřejně známé, jako P. Toufar či kněží popravení v souvislosti s babickým případem. Vnímáte některou další osobnost za tak významnou, že by se o ní mělo více mluvit, aby neskončila v zapomnění?

Tito mučedníci jsou určitě symboly, ale v období totality bylo zhruba 40 dalších osob, které skončily podobným způsobem. Mám velkou radost, že letos by mohlo vyjít martyrologium katolické církve, na němž jsme měl možnost také pracovat. Tento projekt se vytvářel zhruba deset let v čele s Janem Stříbrným z České křesťanské akademie a měla by vyjít rozsáhlá publikace mapující mučedníky nacistické i komunistické totality u nás, dohromady jde o asi 300 osob. Měl jsem možnost zpracovávat medailony osobností z doby komunismu. Namátkou bych mohl zmínit třeba příběh salesiána Vojtěcha Basovníka, vnímavého, citlivého člověka, který, když byl u PTP, tajně vyučoval některé bohoslovce, byl za tuto činnost odsouzen a tragicky zemřel, když ve vězení zanedbali otravu krve a zanechali ho v bolestech umírat. Takových příběhů je samozřejmě celá řada: Viceprovinciál jezuitů Antonín Zgarbík měl zase těžké astma, byl propuštěn na několik měsíců domů, potom se musel vrátit do výkonu trestu a zemřel v důsledku astmatického záchvatu. Skutečně velká osobnost a opravdový mučedník.

Co lze dělat pro udržování této historické paměti a její přenášení na další generace, které už nebudou mít přímý kontakt s pamětníky?

Protože působím také jako pedagog, myslím si, že zájem mladých lidí o tyto události celkem je, rozhodně větší než třeba o události z období Rakouska-Uherska a podobně. Na druhou stranu je zřejmě, že je to i postup času a mladé lidi pochopitelně zajímají novější události a určité zapomnění přichází. Domnívám se, že je potřeba hledat nové formy, metody bližší mladé generaci. Mám radost, že řada institucí sahá po komiksech, vyvíjejí se počítačové hry, aplikace, které se dotýkají těchto událostí. Je také důležité zmapovat ty vzpomínky, aby pro budoucí dokumentaristy, filmaře byl připraven materiál, který mohou inovativní formou využít. Významný je také zájem sdělovacích prostředků.

 

Darujte Proglas!

 

Regiony

Regiony