Bioetika: Dříve projevená přání pacienta
Od počátku dubna je v České republice v platnosti novela zákona o zdravotní péči, která mimo jiné obsahuje možnost pacienta předem vyslovit přání o své budoucí léčbě nebo o jejím nepokračování. Toto přání má sloužit pro případy, kdy nemocný o sobě již nebude moci rozhodovat. O etických aspektech této normy jsme hovořili s přednostou Ústavu lékařské etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy P. Markem Váchou.
Pojem tzv. dříve projevených přání (angl. advance directives) vznikl v 70. letech ve Spojených státech amerických. V současnosti jej podporují země Evropské unie, od začátku dubna jej do svého zákonodárství přijala i Česká republika. Podle bioetika P. Marka Váchy je stojí za vznikem opatření skutečnost, že současné technické prostředky jsou schopny neúměrně prodlužovat život pacienta: „Konec života je velmi komplikovaný. Do padesátých let dvacátého století lidé umírali. Jeden orgán přestal fungovat a člověk zemřel. Od konce padesátých let dokážeme suplovat funkci jednotlivých orgánů a umírání se neproporcionálně prodloužilo. Do nemocnice se nyní dostávají pacienti, kteří již nejsou schopni artikulovat a my jsme je schopni udržet při životě. Všichni se ptáme: Co je zde dobro? Co máme dělat? Kdybychom měli v ruce nějaká pacientova přání, jeho preference, hodnoty, postoje, byli bychom moudřejší a měli v ruce určité vodítko.“
Jak uvádí Marek Vácha, rozhodnutí pacienta o tom, jaká léčba mu bude či nebude poskytnuta, neznamená přijetí eutanázie. Spíše vyjadřuje skutečnost přijetí smrti a umělé neprodlužování života: „Nejedná se v žádném případě o eutanázii. Jedná se o to, že pacient se rozhodne, co se s ním bude, resp. nebude dělat. Je velmi zajímavé, že Světová lékařská asociace i důležité tzv. bioetické encykliky katolické církve ostře odmítají eutanázii a asistovanou sebevraždu, ale jedním dechem dodávají, že to neznamená, že lékař musí léčit do posledního dechu. Eticky je obrovský rozdíl mezi zabitím (ang. cling) a ponecháním zemřít (letting die), neboť všichni zemřeme. Krásně o tom mluví Jan Pavel II. v encyklice Evangelium viate, kde říká, že když odmítáme eutanázii, neznamená to, že lékař musí prodlužovat život pacienta donekonečna.“ Český zákon výslovně zakazuje splnit přání pacienta, pokud by si přál vykonání eutanázie. Z hlediska bioetiky by do této kategorie podle Váchy spadalo i odpojení od přístrojů: „Odpojení od přístrojů je již opravdu na pomezí eutanázie. Zde musíme být přesní a vážit každé slovo. Abychom mluvili o eutanázii, musí zde být úmysl lékaře zabít pacienta. A dělá to buď činem (angl. by act) nebo opomenutím (by omission).“
Právě výslovným odmítnutím eutanázie se česká legislativa liší od zákonu jiných zemí. Jinou zvláštností české normy je omezení doby platnosti přání na pět let.
