Velikonoční komentář Tomáše Halíka

Velikonoční komentář Tomáše Halíka

V Komentáři týdne vysílaném na Bílou sobotu se teolog a kněz Tomáš Halík v kontextu současné pandemie zamýšlí nad velikonočním příběhem. Vzhledem k opatřením zabraňujícím šíření koronaviru jsme se s Tomášem Halíkem tentokrát spojili telefonicky.

Je Bílá sobota, jeden z nejpodivuhodnějších dní křesťanského roku. V Breviáři čteme: Dnes je na zemi veliké ticho. 

Letos je po celé svátky v našich kostelích veliké ticho. S tichem Bílé soboty byla v lidové tradici spojena pobožnost u „Božího hrobu“. Slovní spojení Boží hrob (což je i název baziliky v Jeruzalémě) v křesťanství zdomácnělo, zatímco věta „Bůh zemřel“ je stále pohoršující    i když bez Boží smrti by nebyl žádný Boží hrob (a nebylo by ani Vzkříšení).

Ptejme se: co z Boha zemřelo na kříži? Anebo méně provokativně: jaké představy o Bohu umřely a umírají i na křížích našich dějin?  

Odpovídám: umírá naivní představa Boha jako mocného strýce za kulisami přírody a dějin, kterého si můžeme přivolat k našim službám a přinutit k plnění našich přání našimi náboženskými rituály. Toto slibují bůžkové magických kultů, ale nikoliv Bůh naší víry. Ten tu není proto, aby plnil naši vůli, nýbrž my jsme tu proto, abychom plnili jeho vůli. 

Umírá představa ředitele dějin, pohybujícího lidmi jako loutkami. Takového vymyšleného boha  bychom mohli vinit z odpovědnosti za naše lidské zločiny, jako jsou války, koncentrační tábory či teroristické činy. Otázku „kde byl bůh v Osvětimi?“ musíme nahradit otázkou: Kde byl člověk v Osvětimi?

Ano, Bůh tam byl – ale byl tam (jako byl na všech bojištích a ve všech mučírnách dějin) ve svém přikázání „Nezabiješ!“.  A byl tam s nekonečným respektem k naší lidské svobodě. Tohoto svého daru si Bůh cení natolik, že nám ho dává i s vědomím, že my ho můžeme zneužít. Bůh – loutkoherec, který by nás vodil na provázku, opravdu neexistuje.  

Oprávněně umírá také představa zlého a trestajícího Boha za přírodními pohromami, jako jsou zemětřesení, pandémie moru nebo koronoviru. Ano, vždycky se najdou náboženští podvodníci, kteří straší pomstychtivým Bohem, neboť oni přece znají Boží úmysly. Proto všechno přírodní zlo vysvětlují jako Boží trest na lidi, které oni sami nenávidí, nebo za něco, co jim se nelíbí. Vypůjčují si tak Boha jako masku své vlastní zloby, manipulují jím, dopouštějí hříchu zneužití Božího jména. Nemají dost pokory, aby přiznali: nevíme, proč se tragédie v přírodě dějí. 

 Ono „nevíme“ sdílejí poctiví věřící i poctiví nevěřící. Nepoctiví věřící už mají své zkratkovité odpovědi (je to projev Boží msty a trestu). Nepoctiví nevěřící také mají svou příliš rychlou a lacinou odpověď: Je to důkaz Boží neexistence. 

 Ne, není. Existence zla a je zkouškou víry, ale naprosto ne vyvrácením víry. Kdyby svět byl dokonalý, už sám svět by byl bohem a po žádném dalším Bohu bychom se už nemuseli ptát. 

Ale právě nedokonalost světa mne nutí se ptát dál, překračovat svou otázkou, touhou a hledáním smyslu horizont tohoto světa, nestačí mi, co mi nabízí svět. Od víry nečekám odpověď na všechny mé otázky, nýbrž odvahu vkročit do oblaku tajemství a vytrvat v otázce i naději. 

 I Ježíš na kříži, v pekle bolesti a krajní opuštěnosti, obrátil svou bolest a opuštěnost do podoby otázky a modlitby: Bože můj, proč -  jaký to má smysl? 

Odpověď, kterou Ježíš dostal, dáváme jméno „vzkříšení“ .

Nepleťme si toto centrální tajemství křesťanství s pouhým oživením mrtvoly, jako bylo například povolání Lazara zpátky do toho světa. Ježíšovo vzkříšení není návratem zpátky do tohoto světa, do života, končícího smrtí. „Ježíš vzkříšený už neumírá, smrt nad ním už vládu nemá“, učí apoštol Pavel. 

Ježíš vstává do prostoru víry své církve - do našich životů, které proměňuje. Nejen jeho myšlenky, ale on jako osoba je navěky živý v hlásání evangelia, ve slavení eucharistie a ostatních svátostí. Je živý ve svědectví křesťanů: vzpomeňme zejména na mučedníky, kterým Kristus dal sílu zvítězit i nad strachem ze smrti. Avšak Vzkříšený Kristus  je živý – podle svého slova – také v oněch svých nejmenších bratřích a  sestrách, kteří potřebují naši pomoc. A bezesporu je přítomen i v mnoha „anonymních křesťanech“ za viditelnými hranicemi církve. 

Všechny temnoty Velkých pátků a ticho Bílé soboty jsou  přípravou na vítězné aleluja, které nebude mít konce. 

Zprávy pro lidi dobré vůle

v 11, 13, 15 a 20 hodin.
V sobotu v 11 a 15 hodin, od 18 Zrcadlo týdne.

Pozvánky a informace z regionů ve všední den v 7.15, v sobotu od 9 hodin.

Regiony

Regiony