Společenský smír v pandemickém ochromení – komentář V. Maška

Společenský smír v pandemickém ochromení

 „…Dělníci, opuštěni a bez ochrany /starých cechů/, byli vydáni nesvědomitosti zaměstnavatelů a nezřízené ziskuchtivosti… Malá vrstva boháčů vložila téměř otrocké jho na nesmírné množství proletářů… Dělnictvu je v jeho smutném postavení třeba poskytnout pomoc.“ Tento výrok první katolické sociální encykliky Rerum novarum (Věci nové) z r. 1891 kdysi dobře vystihoval jádro sociálního konfliktu v raném „kapitalismu bez pravidel“. Dnes se nám však staví před oči mnohem složitější a eticky mnohoznačnější příběh.

Vládní ochranná opatření „doby kovidové“ dopadají na jednotlivé skupiny obyvatel velmi rozdílným způsobem, a ty si pak v jejich důsledku přestávají rozumět. Zatímco celá řada drobných živnostníků, zejména z oblasti gastronomie, cestovního ruchu nebo maloobchodu, právě prožívá okamžik zlomu, kdy jí vysychají poslední finanční zdroje a rozhoduje o svém bytí a nebytí, mnoho zaměstnanců veřejného sektoru, obchodních řetězců nebo velkých průmyslových podniků krizí proplouvá bez větších problémů a někteří si dokonce výrazně polepšili. Typické bití na poplach současných živnostníků zní většinou takto: „Už jsem přišel o všechny úspory, musím stále platit úvěry a provozní náklady, na pomoc státu skoro nedosáhnu a jestli budeme ještě chvíli zavřeni, tak definitivně skončím“. Tento výrok spontánně navozuje otázku, zda nám 130 let po vydání encykliky Rerum novarum nehrozí spíše „třídní konflikt naruby.“

Navzdory mnoha osobním traumatům však hospodářská situace zatím není tak vážná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pandemická krize zůstává svou podstatou stále krizí převážně zdravotní, přechodnou a soustředěnou jen do dílčích oblastí společnosti, takže se v české ekonomice jako celku zatím plně neprojevila. Do vážných potíží se dostaly jen podniky, které vyžadují bezprostřední fyzický kontakt se zákazníkem, neměly dostatečné rezervy, nebo z různých důvodů propadly sítí vládních podpor. Krize se týká více drobných živností než velkých podniků, pracovníků firem než státních zaměstnanců, rodin nesdílejících podnikání se zaměstnáním apod. Tempo růstu české ekonomiky za rok 2020 kleslo prozatím „jen“ o 6,6 procenta, překvapivě však rostl objem firemních bankovních vkladů nebo ceny nemovitostí, a k dispozici je stále asi 300 tisíc volných pracovních míst. Společenský smír podnikatelů i zaměstnanců je však ohrožen jinými faktory, které s COVIDem-19 přímo nesouvisejí, např. vládou přijatým daňovým balíčkem připravujícím státní rozpočet ročně o 100 mld. Kč, výrazným okleštěním příjmů obcí, mnohostranným přetížením žen a především dlouhodobě podceněným problémem exekucí.

Za hlavní recept na zmírnění třídního konfliktu pokládá encyklika Rerum novarum pokojné vyjednávání a spolupráci mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. „Jako v těle tvoří různé údy shodu a ve složení tělesných funkcí vzniká vyrovnanost a harmonie, právě tak ve státě příroda zařídila, aby tyto dvě třídy žily spolu ve svornosti a aby mezi nimi panovala vyrovnanost a rovnováha. Rozhodně potřebuje jedna třída druhou; kapitál nemůže být bez práce, ani práce bez kapitálu (RN 15).“ S tímto východiskem spojuje Rerum novarum také konkrétnější požadavky tzv. spravedlivé mzdy, svépomocného sdružování, včetně křesťanských odborů, a univerzálního práva na soukromé vlastnictví. Původní motiv sociální harmonie a smíru později kriticky rozvine sociální učení dalších papežů.

Co si ovšem počít s harmonií v čase, kdy společnost sténá lidskou izolací, úzkostí a umíráním? Kde nalézt zdroje nesobecky tvůrčího sociálního smíru v době, kterou právě procházíme? Tuto myšlenku lze možná rozvinout trojím směrem: 1. k hlubšímu promýšlení křesťanské etiky sdružování a spolurozhodování, 2. k hledání nových pojetí hospodářské spravedlnosti a práv, 3. ke kritice stávajících forem státní podpory podniků i zaměstnanců v čase koronavirové krize.

Ve vztahu k prvnímu tématu je třeba se nejprve vzdát nutkavé fascinace digitálními technologiemi a soustředit se spíše na změny, k nimž i skrze tyto technologie dochází na rovině ducha, svědomí a mezilidských vztahů. Těžištěm křesťanské kultury sdružování je neustálé splétání bohaté sítě vstřícných společenských vazeb na pomezí rodiny a zaměstnání, podnikání a neziskového sektoru, práce a politiky, které pronikají celek společnosti, ale uchovávají si přitom nezaměnitelně osobní charakter. V jejím duchu by bylo možné např. navrhnout, zda by se tradiční forma kolektivního vyjednávání tzv. tripartity neměla v současné situaci rozšířit na tzv. čtyřpartitu, aby o otázkách mezd, daní nebo vládních restriktivních opatření mohli jednat také zástupci tzv. „poloveřejné sféry“, sociálních podniků, inovativních start-upů, neziskových organizací, církví nebo vzdělávacích platforem nejen z oblasti zdravotnictví.

Pokud jde o hospodářská práva, je třeba nalézt způsob, jak na bázi demokratického zákonodárství nastolit spravedlivější rovnováhu šancí a břemen mezi zaměstnanci a podnikateli různého typu. V dnešní situaci se i silný střední podnikatel může bez vlastní viny stát ze dne na den výrazně slabší stranou, která přinejmenším přechodně potřebuje vyšší míru veřejné ochrany. Naopak zaměstnanci státní správy by systémem zvláštních darů a poukázek mohli být přechodně motivováni také ke spoluúčasti na projektech podnikatelských inovací a restrukturalizací, nebo k zákonem přesně definované přesčasové práci pro obec.   

Pokud jde o státní podporu ohrožených podniků, vláda prozatím nabídla 26 programů, v nichž se většina peněz vyplácí zpětně, podle reálně vykázaných nákladů a za velmi složitých byrokratických podmínek. Než potřební tuto pomoc dostanou (zpravidla to bývá se zpožděním čtvrt roku), narostou jim dříve sjednané závazky natolik, že raději své podnikání ukončí. Přitom v sousedním Rakousku a Německu podporu vyplácejí okamžitě podle výše obratu v předchozím roce. Tato pomoc je možná méně spravedlivá než vyčíslení konkrétních nákladů, ale dává podnikateli reálnou možnost svou firmu ještě zachránit a naložit s finanční podporou státu tak, jak je v dané chvíli třeba. Příjemce tak nepropadá frustraci z nekonečného úředního papírování ani panice ve stylu „zachraň se kdo můžeš“, která slovy poslední encykliky papeže Františka nakonec vždy vyústí do „boje všech proti všem.“ 

Vojtěch Mašek

pro Radio Proglas, leden 2021