Komentář týdne: O takzvaných "zbytečných" oborech

O takzvaných „zbytečných oborech“

Často z různých stran slýcháme, že se dnes na vysokých školách vyučuje mnoho „nepotřebných oborů“. Jejich absolventi se prý při studiu nic užitečného nenaučí, a proto si potom nedokážou najít žádnou pořádnou práci. Mezi takové obory údajně patří třeba kulturní antropologie, sociální ekologie nebo genderová studia.

Už z toho, jak se neustále opakují příklady stejných oborů, je jasné, že jde spíš o určitý stereotyp než o podložené hodnocení. Jmenované obory ostatně studuje tak mizivý zlomek českých vysokoškoláků, že i pokud by skutečně nepotřebné byly, jednalo by se o zanedbatelný problém, který by sotva stál za zmínku – natož za masivní vlnu kritiky, která se proti nim zvedla.

Finančním rizikem pro českou vědu a vysoké školství jsou ve skutečnosti úplně jiné obory – a to spíš přírodovědné a technické než humanitní. Mám na mysli třeba desítky výzkumných center postavených za evropské miliardy, které nemají šanci přežít bez dalších miliard z českého státního rozpočtu. Ani model financování vysokých škol humanitní obory neprotežuje, ale poškozuje –takzvané „koeficienty ekonomické náročnosti“ jsou totiž často nastaveny nespravedlivě v jejich neprospěch.  

S realitou se míjí i populární představa, že absolventi humanitních oborů plní úřady práce. Statistiky totiž ukazují, že míra nezaměstnanosti je u nich podobně nízká jako u absolventů ekonomie, práv nebo technických oborů.

Navíc úkolem vysokých škol zdaleka není jen profesní příprava studentů. Podle vysokoškolského zákona také „hrají aktivní roli ve veřejné diskusi (…), při pěstování kulturní rozmanitosti a vzájemného porozumění“ nebo „při utváření občanské společnosti“. A těžko hledat obor, který by k mezikulturnímu porozumění v dnešním složitém světě mohl přispět víc než zrovna kulturní antropologie. Stěží se bez ní obejde třeba i ten, kdo by chtěl do hloubky pochopit současnou situaci křesťanství, jehož těžiště se postupně přesouvá do Afriky a Latinské Ameriky.

Také sociální ekologie je v současnosti velmi důležitý obor. Vždyť, jak píše papež Benedikt XVI. v encyklice Caritas in veritate, příroda je dnes „natolik integrována do sociálního a kulturního pohybu, že už téměř nepředstavuje nezávisle proměnnou“ (51). A proto, jak opakovaně zdůrazňují oba poslední papežové, „opravdový ekologický přístup je stále více přístupem sociálním“ (papež František, encyklika Laudato si‘, 49).

A genderová studia? Je pravda, že takzvanou „genderovou ideologii“ mnozí církevní představitelé odmítají. Někdy ale tento výraz používají spíš jako odsuzující nálepku, za kterou se schová kdeco. Podobně katolická církev v minulosti pod souhrnnými označeními „modernismus“ nebo „liberalismus“ odmítala širokou škálu různých jevů – a nejeden z nich později přijala, například odluku církve od státu, koncept náboženské svobody nebo činnost biblických společností. 

Genderová studia každopádně nejsou ideologie, ale vědní obor, který zkoumá mimo jiné „historické i současné postavení žen a mužů v různých společnostech“ (viz web Katedry genderových studií FHS UK, http://gender.fhs.cuni.cz/KGS-4.html). A o toto téma by se určitě měli zajímat i křesťané. Papež František v exhortaci Amoris laetitia podotýká, že sice ne všechny „formy feminismu“ můžeme „považovat za vhodné“; ale upozorňuje, že „dějiny nesou těžké stopy výstřelků patriarchálních kultur“ a že k „hanebnému zneužívání“ žen dochází i dnes (54).  

Představa, že na univerzitách mají mít přednost takzvaně „užitečné“ obory, se v diskusích o vysokém školství vynořuje opakovaně. Polemizoval s ní třeba už v druhé polovině 19. století blahoslavený John Henry Newman v knize Idea univerzity. Proti zastáncům úzce chápané „užitečnosti“ zdůrazňoval, že na univerzitě se mají vyučovat všechny vědy, že každá věda má vlastní svébytnou metodu hledání pravdy a že poznávání je na univerzitách „cílem samo o sobě“. Hlavním úkolem univerzit podle Newmana není poskytovat profesní průpravu, ale „vychovávat dobré členy společnosti“.   

Současné vysoké školství se výrazně liší od toho, které znal Newman – už jen proto, že od jeho doby násobně přibylo univerzit, studentů i vyučovaných oborů. Přesto nás i dnes při úvahách o vysokoškolském vzdělání může inspirovat Newmanův přístup. Totiž: mít stále v patrnosti celek poznání, aspoň rámcově se obeznámit s co nejvíce obory – a nevyslovovat unáhlené příkré soudy o oborech, kterým třeba vlastně ani nerozumíme.

Daniel Soukup

pro Radio Proglas, leden 2017