Komentář týdne: František revolucionář, nebo pokračovatel?

František revolucionář, nebo pokračovatel?

V ulicích Říma se nedávno objevily anonymní plakáty napadající papeže Františka. Vytýkaly mu například to, že provedl personální změny ve vatikánských kongregacích nebo že neodpověděl na otázky čtyř kardinálů týkající se některých pasáží exhortace Amoris laetitia. „Kde je tvé milosrdenství?“ hlásal vyčítavý nápis na plakátech. Jelikož se jednalo o černý výlep, městské technické služby vzápětí plakáty odstranily.

Celá epizoda by se tedy mohla jevit bezvýznamně. Jenže krátce poté dostala řada kardinálů a vatikánských úředníků e-mailem falešné vydání deníku Osservatore Romano, které papeže a některé jeho názorové spojence zesměšňuje. V podvrhu se nepravdivě tvrdí, že papež na otázky kardinálů již odpověděl, a to slovy „ano i ne“ – tedy v přímém rozporu s Ježíšovou výzvou, aby naše řeč byla „ano, ano – ne, ne“. (Matouš 5,37)  

Asi bychom tedy měli vzít vážně varování, které vyslovil novinář Marco Politi, autor známé knihy František mezi vlky. Ten anonymní plakáty označil za „cílený, surový a dobře naplánovaný… útok“ těch, kdo se snaží „očerňovat (Františkovy) reformní plány“.

Františkova reforma římské kurie mění zaběhlé zvyklosti a dotýká se zájmů řady lidí. Není proto divu, že naráží na odpor. Kritiku sice sklízí současný papež, avšak řadu změn, které se takto nevybíravě předhazují jemu, započali už jeho předchůdci. Například reorganizace vatikánských médií probíhá už od pontifikátu Jana Pavla II. a ve snaze zprůhlednit fungování vatikánské banky František navazuje na Benedikta XVI. A různé personální změny samozřejmě dělá každý papež.

S předchozími papeži je František zajedno i v těch bodech, které leckdy vyvolávají přímo záštiplné reakce. Mám na mysli třeba jeho postoje k sociálním nespravedlnostem, k migraci, k islámu nebo k ekologii. Dokonce i někteří katolíci mu kvůli nim spílají do heretiků a neomarxistů.

Ale vykořisťování pracujících odsoudila už roku 1891 encyklika Rerum novarum papeže Lva XIII. a poté i všechny další sociální encykliky. Otázkám migrace se věnoval Pius XII. v apoštolské konstituci Exsul familia z roku 1952; zdůraznil právo lidí migrovat, četné přínosy migrace i starost církve o migranty. Dialog s nekřesťanskými náboženstvími, podnícený druhým vatikánským koncilem, podporovali všichni papežové od Pavla VI. dál. A Františkova „zelená“ encyklika Laudato si‘ cituje celou řadu dřívějších vyjádření o ekologických otázkách – jak od předchozích papežů, tak od biskupských konferencí z celého světa.

Domnívá-li se tedy někdo, že František se v církvi pokouší o jakousi neomarxistickou revoluci, je zcela na omylu. Mimochodem samotné slovo „neomarxismus“ se dnes kolikrát šmahem používá jako rozmáchlý výraz opovržení pro takřka nepřehlednou změť věcí – dobrých, zlých i všelijakých, často však především špatně pochopených. (http://www.reflex.cz/clanek/komentare/68975/nova-zmatena-moda-boj-proti-udajnemu-neomarxismu-v-evrope.html)

Žádnou revoluci nepřinášejí ani ony pasáže exhortace Amoris laetitia, které zpochybnila čtveřice kardinálů. Nejvíce diskusí zde vyvolává Františkova poznámka, že „v určitých případech“ by mohl od církve dostávat „svátostnou pomoc“ i člověk žijící „v objektivní situaci hříchu“ (Amoris laetitia 305). Z kontextu je jasné, že František tu má na mysli i rozvedené a znovusezdané, kteří v novém svazku žijí sexuálně.

František zde skutečně otevírá možnost, kterou katolická církev doposud zapovídala. Činí tak ovšem velmi obezřetně a jedním dechem dodává, že „církev nesmí v žádném případě přestat hlásat plný ideál manželství“ (Amoris laetitia 307). Nejde tu tedy o žádnou kapitulaci před světským pojetím manželství, ale o nové uplatnění staré katolické zásady, „principu graduality“. Papež Jan Pavel II. jej formuluje takto: „Obrácení… sice vyžaduje vnitřní odpoutání člověka od každého zla a přijetí dobra v celé jeho plnosti, ale konkrétně se uskutečňuje často po jakýchsi stupních, vedoucích stále dál.“ (Familiaris consortio 9) Ostatně v pravoslavné církvi – na základě obdobné úvahy – někteří rozvedení a znovusezdaní ke svátostem přistupovat smějí.

Postoj k jednotlivým svátostem se v dějinách katolické církve proměňoval. Například podmínky pro přijetí eucharistie bývaly svého času tak přísné, že velké skupiny lidí –  obchodníci nebo lidé žijící v manželství – ji mohly přijímat třeba jen jednou za rok (Pius X., Sacra Tridentina). Častější svaté přijímání prosadil teprve před sto lety Pius X. František na něj nyní navazuje upozorněním, že eucharistie „není odměnou pro dokonalé, nýbrž velkorysým lékem a pokrmem slabých“ (Amoris laetitia 305; jedná se o citát z exhortace Evangelii gaudium, 47)

Posláním církve je přivádět lidi k Bohu. Podle Františka se jí to ale sotva podaří, když bude „jenom aplikovat morální zákony, jako by to byly kameny, které je možno házet na život lidí“ (viz Amoris laetitia 305). Neproměnný ideál září jako hvězda nad obzorem; církev však nemá mistrovat lidi z výšin, ale krok za krokem je doprovázet na jejich křivolakých cestách. 

Daniel Soukup

pro Radio Proglas, únor 2017