Komentář Pavla Hoška - Pandemie jako příležitost

Koronavirová krize jako příležitost

Ocitli jsme se v situaci, na kterou nikdo nebyl připraven. Pandemie koronaviru nás všechny vykolejila, přísná opatření mění naše životy k nepoznání. Druhá vlna je tady a my nevíme, co máme dělat. Musíme nosit roušku. Musíme zachovávat rozestupy. Musíme si neustále desinfikovat ruce. Nesmíme se scházet v kostele. Naše děti nemůžou chodit do školy. Věřící stejně jako nevěřící čelí strachu, zmatku, panice a nezvladatelné úzkosti.

Tím spíš, že se zdá, že s nastalou situací si neví rady vůbec nikdo. Dokonce ani vědci, specializovaní na virologii a epidemiologii. Neshodnou se mezi sebou, jejich doporučení si vzájemně odporují. Mají diametrálně odlišné názory na to, čemu vlastně čelíme. A ještě zmatenější jsou instrukce, které vycházejí z úst politických představitelů. Nějak všichni tušíme, že je třeba pokyny poslechnout a nařízení dodržovat. Nějak víme, že nesmíme být bezohlední a nezodpovědní. Ale to je tak všechno.

Věřící lidé mají v této těžké době přece jen jednu výhodu. Smějí spočinout v důvěře, že „Hospodin kraluje“. Pánu Bohu se situace z rukou nevymyká, jeho „trůn pevně stojí odedávna“, jak říká žalmista. Boží vláda nad světem není koronavirem ohrožena. Bůh není zaskočen. Není vyveden z míry záhadným mikroorganismem ze vzdálené čínské provincie. Smíme stejně jako dávní žalmisté spoléhat na to, že nás touto situací provede.

Smíme ji přijímat takříkajíc „z Boží ruky“. Jako výzvu, na kterou máme náležitým způsobem odpovědět. Jako úkol. Jako Bohem darovanou příležitost.

Příležitost k čemu? Jistě je to příležitost k prohloubení rodinných vztahů. V důsledku epidemiologických opatření trávíme mnohem více času s těmi, se kterými sdílíme domácnost. Určitě se vyplatí využít tuto zvláštní dobu k rozhovorům, na které dříve nezbýval čas. Ke společným modlitbám, ke společnému čtení Bible, ke společným bohoslužbám v rodinném kruhu. Tím spíš, že naše možnosti navštěvovat veřejné bohoslužby jsou drasticky omezeny. Jsme v této době daleko více než jindy odkázáni na okruh našich nejbližších: opravdu stojí za to soustředit se na kvalitu vztahů s těmi, se kterými bydlíme, zapracovat na nich, tvořivě hledat možnosti jejich prohloubení.

Já sám jsem si tuto příležitost plně uvědomil, když mi přišly výsledky testu na koronavirus. Byly pozitivní. Spolu s manželkou, se synem a s dcerami jsem pak strávil dva týdny v karanténě. Pozitivní jsme byli všichni. Příznaky byly mírné, díky Bohu. Nikdy předtím jsem netrávil tolik času se svými dospívajícími dcerami. Hodně jsme se spolu smáli, hodně jsme filosofovali o životě, hodně jsme si vyprávěli příběhy. Řekli jsme si hrozně důležité věci, na které jako by v běžném životním tempu nebyl čas. Za nic na světě bych to nevyměnil.   

Další příležitost, kterou koronavirová opatření nabízejí, je obnova spojení s přírodou. Najednou máme mnohem víc příležitostí k dlouhým procházkám do lesa. O samotě, nebo ve dvou, ve třech. I já jsem začal v době zpřísněných opatření pronikat hlouběji a hlouběji do lesního království v okolí naší vesnice. S atlasem v ruce, s dychtivostí přírodovědce. Na stará kolena jsem se učil jména brouků, stromů, bylin a mechů.

A recitoval jsem si při tom žalmy: „jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine, všechno jsi učinil moudře, země je plná tvých tvorů, ze země ať chválí Hospodina ovocné stromy a všechny cedry, zvěř a všechna dobytčata, plazi a okřídlené ptactvo. Chvalte Hospodina, slunce s měsícem, chvalte ho, všechny jasné hvězdy. Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou“. Koronavirová opatření se mi stala příležitostí nově objevit nádheru stvoření jako zrcadlo moudrosti a slávy Stvořitele. Jednou z nejpřirozenějších náplní dlouhých procházek do lesa je modlitba, tichý nepřerušovaný rozhovor s Bohem. „Hledání Boží tváře“, jak by řekl biblický žalmista.

A když už mě od dlouhých procházek bolely nohy, usedal jsem do křesla, otevíral počítač, do internetového vyhledavače zadal pár osvědčených jmen a pak už jen objevoval nové a nové přednášky, kázání a úvahy moudrých duchovních učitelů, za které nepřestávám Bohu děkovat: Ladislava Heryána, Marka Orko Váchy, Tomáše Petráčka, Václava Malého, Tomáše Halíka.

A záhy poté, co jsme dostali zprávu, že máme koronavirus, sáhl jsem konečně po dlouho odkládaných a toužebně vyhlížených knihách Richarda Rohra, Thomase Mertona a Anselma Grüna. To umělé zpomalení života, které mi bylo vnuceno domácím vězením karantény, se mi stalo požehnáním. Za běžného provozu bych se k řadě úžasných knih vůbec nedostal.

Ale úplně nejdůležitější příležitost, kterou s sebou tato divná doba přináší, je myslím ještě něco jiného. Je to příležitost udělat něco pro lidi, kteří v současné situaci potřebují pomoc. Ať jsou to osamělí senioři, matky samoživitelky, nebo lidé, kteří kvůli koronavirové krizi přišli o práci. Je-li podstatou křesťanství „Ježíšovo bytí pro druhé“, pak je prubířským kamenem křesťanské odpovědi na koronavirus praktická láska k bližnímu v nouzi. A právě na tomto poli myslím platí odvěká moudrost, že „Bůh nemá jiné ruce, než ty naše“.

Pavel Hošek pro Radio Proglas

říjen 2020