Komentář Kateřiny Šimáčkové - Proč mít ochránce lidských práv

Moderní koncept ochrany lidských práv se začal rodit v 18. století, nicméně jeden z jeho zdrojů lze spatřovat i v křesťanství a s ním spojeném humanismu, založeném na boží lásce ke každé lidské bytosti. 

Do mezinárodní politické reality ochranu lidských práv přinesl konec druhé světové války a lidská zkušenost s vražděním a týráním lidí zdůvodněným jen jejich etnickou odlišností. Po roce 1989 u nás došlo ke změnám politického režimu opět zejména na základě požadavků opřených o argument ochrany lidských práv. Tehdy se jednalo zejména o reakci na politickou nesvobodu – nemožnost svobodně volit, svobodně se vyjadřovat nebo vytvářet politické strany či zájmové spolky, ale též na nerespektování svobody vyznání. 

Současná evropská civilizace se navíc opírá o názor, že nestačí lidem poskytnout jen rovné zacházení a svobodu, ale že součástí ochrany lidské důstojnosti je i sociální stát. Ten zajišťuje důstojný život i těm, kteří z různých důvodů neobstojí v ekonomické soutěži, například pro své zdravotní postižení, stáří, špatný sociální původ či jiný důvod své zranitelnosti. Evropské státy ve většině svých ústav garantují i právo na příznivé životní prostředí či na přístup ke kulturnímu bohatství.

Je mi smutno z toho, že jedna z nejkonsenzuálnějších společenských hodnot roku 1989, respekt k lidské důstojnosti a k lidským právům, se stává bojištěm plným slov nenávisti a identitárních zákopů.

Aby v demokratickém právním státě s úctou k lidským právům vše fungovalo, jak má, musí být všechny pilíře pevné – demokracie, právní stát i úcta k lidským právům. Není možné bránit lidská práva, když u toho nerespektujete výsledky svobodných voleb (které jsou též projevem lidského práva voličů), tedy demokracii, která se mimo jiné definuje jako vláda většiny, byť i na čas a při dělbě moci. Na druhou stranu není možno o lidských právech a jejich obsahu většinově hlasovat, docela často totiž chrání jednotlivce, příslušející k politické, etnické či jiné menšině, proti tomu, aby jim většina ubližovala. Na evropském kontinentu doufám nikdy nezapomeneme na zkušenost s nacistickým režimem, který demokratické a právní nástroje zneužil k naprostému popření lidských práv.

Právě proto je aktuální ústavní systém založen na třech zmíněných stejně důležitých pilířích – to ostatně vyjadřuje ve svém textu i první článek české Ústavy, který říká, že Česká republika je demokratickým, právním státem s úctou k lidským právům. Vybíráme-li tedy své zástupce do parlamentu i některých dalších veřejných funkcí, rozhoduje o tom politická většina, avšak představitelé těch funkcí při výkonu své činnosti musí respektovat platná právní pravidla. A podle naší Ústavy ono fungování moci podle pravidel je stejně důležité jako získání většiny – proto označuje náš stát nejen jako demokratický, ale též jako právní stát. Stejný důraz pak klade Ústava na to, že většina sice vládne a může měnit pravidla, avšak nesmí tím porušovat lidská práva. K jejichž dodržování jsme se zavázali nejen v našem ústavním pořádku, v Ústavě i Listině základních práv a svobod, ale i v mezinárodních smlouvách, které schválil náš parlament, a ratifikovali, tedy podepsali za nás všechny, naši prezidenti.

Nový ombudsman Stanislav Křeček získal potřebný počet hlasů poslanců, kteří byli zvoleni v řádných svobodných volbách, a byl navržen prezidentem, který byl též řádně zvolen. Jak vždy opakoval soudce prvního českého ústavního soudu Vojtěch Cepl, v demokracii nevládnou lidé, ale instituce. Ty jsou pro nějakou dobu naplněny lidmi, kteří nám jsou někdy více a někdy méně sympatičtí. S demokracií kompatibilní občan dodržuje pravidla, a proto respektuje  instituce bez ohledu na to, kdo v nich aktuálně působí, pokud byl řádně ustaven. To na druhou stranu neznamená, že je třeba vyvarovat se jejich kritiky. Pokud by se představitel důležitého státního orgánu vyjadřoval nelichotivě o některých lidech (dokonce paušálně v souvislosti s jejich původem) či zpochybňoval sám koncept lidských práv, musel by naopak ve svobodné otevřené společnosti počítat se zásadní kritickou odezvou. Představitel zastávající funkci nezávislého a nestranného ochránce práv v demokratickém právním státě totiž má povinnost určité zdrženlivosti při svém vyjadřování a loajality k ústavním hodnotám státu, jemuž v příslušné funkci slouží. 

Ústavní soud tento koncept vysvětlil ve své judikatuře ke svobodě projevu soudců, ale v podobném duchu se vztahuje i na další reprezentanty státních orgánu, u nichž se předpokládá potřeba nestrannosti a všeobecné legitimity. Povinnost zdrženlivosti mimo jiné znamená, že představitel takového orgánu se nemůže politicky svobodně vyjadřovat a své názory na konkrétní politické otázky zveřejňovat, a to právě proto, aby nezpochybňoval svou nestrannost.  Povinnost loajality k ústavnímu hodnotovému řádu spočívá v tom, že osoba zastávající takovou veřejnou funkci musí respektovat základní hodnoty, na nichž je postaven ústavní pořádek státu, tedy i nezpochybnitelnost úcty k lidské rovnosti, svobodě i důstojnosti každé lidské bytosti.  

V debatě o aktuálním ombudsmanovi byl zdůrazňován rozpor, který ale vlastně vůbec nevzniká. Střet mezi tím, zda je úkolem ombudsmana kontrola  úřadů a jejich chování k lidem, nebo zda je jeho úkolem ochrana lidských práv, tu prostě není. Vždyť obojí spolu neoddělitelně souvisí. Bez kontroly úřadů a upozorňování na jejich přešlapy by mohlo docházet k vážným zásahům do lidských práv. Na druhou stranu aktuální zákon o veřejném ochránci práv zařazuje do působnosti našeho ombudsmana (tedy veřejného ochránce práv) například ochranu před diskriminací a ukládá mu dále třeba povinnost monitorovat dodržování Úmluvy o právech osob s postižením či chránit lidská práva osob omezených na svobodě. Pak tedy každý představitel funkce ombudsmana tuto lidskoprávní agendu prostě ze zákona dělat musí, protože to ostatně slíbil i ve svém zákonem předepsaném slibu, že bude svou funkci vykonávat nezávisle a nestranně, v souladu s Ústavou a ostatními zákony, a že bude chránit neporušitelnost práv.  

Tvrzení o potřebě chránit tak zvaná „lidská práva většiny“, které občas zaznívá ve veřejném prostoru, také nedává mnoho smyslu, stejně jako je nepřesné mluvit o lidských právech menšiny. Jeden z prvních katalogů lidských práv byl správně formulován v jednotném čísle – Deklarace práv člověka a občana a naše Listina základních práv a svobod formuluje znění svých článků tak, že většinu práv a svobod má prostě každý člověk, což vyplývá ze samé hodnoty jeho lidství. Jak v tomto kontextu chcete hledat menšinu nebo většinu? Mysleme prostě na každou lidskou bytost, její důstojnost, svobodu a rovnost s ostatními – a je to. Spor o menšiny či většiny je tím vyřešen – lidská práva se totiž obecně nevztahují k žádné skupinové příslušnosti, ale plynou ze samotné kvality lidství každé jedinečné lidské bytosti. Navíc etickou kvalitu a humanismus konkrétní společnosti přece poznáme právě podle toho, jak se chová ke svým nejslabším. K dětem (byť i třeba mají z našeho pohledu nevhodné rodiče), k seniorům (kteří z různých důvodů zůstali bez péče svých rodin) nebo třeba k osobám s postižením, jejichž lidství má stejnou hodnotu jako lidství zdravých lidí. Je dobré mít na paměti, že debatujeme-li o lidských právech, mluvíme o jednotlivých lidech, o jejich zranitelnosti a potřebách, nikoli o příslušnících nějaké imaginární většiny či menšiny. 

Odmítání respektu k ústavně zaručeným právům lidí, jejichž některá obecná charakteristika se nám nelíbí, je podobně nepřijatelné jako pohoršovat se nad druhými či pohrdat jejich strachem a nedostatkem zkušeností, vzdělání či informací. Neztraťme prosím nikdo ze zřetele, že jsme se v minulosti už jednou z dobrých důvodů dohodli, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech, a že je třeba chránit práva každé lidské bytosti v její jedinečnosti,  a zavázali se to dodržovat.