Komentář Ivana Gabala - česko-čínské kyvadlo

Říká se, že tak dlouho se chodí se džbánem pro pivo, až se ucho utrhne. To platí zcela o naší nedávné čínské politice.

Nemusíme si příliš připomínat československou politiku po roce 1989, kdy jsme se pustili do předělávání geopolitiky v Evropě. Naším centrálním tématem byla bezpečnost stojící na respektování lidských práv. Proto se v Československu objevil Dalajláma, Jan Pavel II., matka Tereza a mnozí další, včetně čínských disidentů a rozpravy nad katastrofou na Náměstí nebeského klidu i v Tibetu.

Čas trhnul oponou a Česká republika v čele s prezidentem Milošem Zemanem otočila svým zahraničně politickým kormidlem. Místo lidských práv a jejich podpory, jsme zahájili těsnější politické vztahy s Čínou a s Ruskem. Čína přímo dostala nabídku umístění svého „obchodního“, ve skutečnosti politického a zpravodajského (později „zmizelého“) poradce z CEFC Jie Ťien-minga až na Hrad. Zemanovy cesty do Pekingu vyvrcholily jeho symbolickou přítomností na bombastických oslavách 70. výročí vítězství komunismu v roce 2017, kde byl jedinou evropskou hlavou státu mezi africkými diktátory a pročínskými figurkami. Předcházela neméně okázalá návštěva čínského prezidenta v Praze, kdy jsme nechali čínské diplomaty a jejich pomocníky strhávat tibetské vlajky a napadat naše občany. Došlo na signování nikdy neratifikované „smlouvy“ o miliardových čínských investicích u nás. Ve strachu o tyto investice, po návštěvě Dalajlámy, se omluvila čtveřice nejvyšších ústavních činitelů servilním dopisem čínskému politbyru. 

Pět zemanových návštěv v Číně versus například absence oficiálního pozvání pro českého prezidenta do Washingtonu po bezmála dvě dekády, poměrně srozumitelně indikuje geopolitický obrat tažený Hradem, i v zájmu konkrétních obchodních skupin. 

Čína zahájila program Hedvábné stezky, kterou zřejmě mířila k oddělování postkomunistických zemí od tradiční západní Evropy, svými přísliby investic od Prahy až k Bělehradu. U nás koupila ale jen fotbalový klub, pivovar, krachující mediální dům, strojírenský ŽĎAS, a bez velkého elánu vstoupila do několika podniků, včetně Travelservisu, zahrnujícího zruinované ČSA. 

V okamžiku skutečného nástupu technologicko-zpravodajské firmy  Huawei – opět jednoho ze sponzorů Kanceláře prezidenta, došlo k bezpečnostní srážce nad špionážně rizikovou technologií 5G z Číny. Její odmítnutí českou vládou sice přineslo pozvání premiéra Babiše do Bílého domu a do centrály CIA v Langley. Dnes však máme podíl Huawei v telekomunikacích skoro nejvyšší v EU a ta nás varuje před nízkým zabezpečením našich telekomunikačních sítí. Čína si tedy opět prosadila svou a opět pomocí domácích politických a hospodářských pomocníků.

 S nástupem pandemie na podzim roku 2019 nás sice Čína nevarovala o existenci Covid 19, ale posléze nám – po té co získala naše původní zásoby zdravotních pomůcek – umožnila nakoupit a přivézt tuny svých ochranných výrobků. A opět – namísto standardního chování, si šlo vedení české vlády stoupnout vedle čínského velvyslance na letiště před media bezmála v předklonu k mocné Číně.

Později – když předseda senátu Kubera zvažoval návštěvu Thaiwanu – Hrad mu zřejmě objednal i čínský výhružný dopis. Kubera zemřel a jeho nástupce nečekaně vrátil kormidlo k Havlově politice a na Tchaiwan odletěl. 

Po celou diskutovanou dobu upozorňovali naši experti na Čínu v čele s profesorkou Lomovou, že servilnost k asijské mocnosti je nevhodná a nevýhodná. Po autonomní politice lidských práv a výsledcích naší cesty k demokracii, nás Čína přestala respektovat. Nám ale kvalifikované varování nestačí. Zejména když jde o něčí zisk, a bohužel i o truc vůči Havlově politice. 

Výsledkem je, že nás Čína chce za Vystrčila potrestat jako malé školáky a vyhrožuje. My se sice výhrůžkám musíme bránit, ale nemůžeme se Číňanům zcela divit. Nestabilní a servilní politika z posledních let si o asijské mentorování od supervelmoci přímo řekla. 

Předseda Senátu dnes obtížným způsobem vrací vychýlené kyvadlo geopolitiky z jeho pro-čínské polohy k menší servilnosti a větší emancipaci. Je to nepochybně záslužné a rozumné, ale je to jen a jen náprava chyb, které nás budou pronásledovat ještě dlouho a mohou nás také přijít dost draho.   

Je základní zkušeností celého období od roku 1989, že budeme bezpeční, pokud vnitřní politiku podřídíme vnější bezpečnosti a právně ukotvené zahraniční politice, nikoli prospěchu úzkých obchodních, finančních nebo partajních skupin. A pokud budeme jednat kvalifikovaně s plným vhledem do souvislostí našich skutků. Stále platí, nebát se a nekrást, a podporovat lidská práva a společnou evropskou politiku. V takových poměrech jsou totiž bezpečné i malé a střední země i vůči uraženým supervelmocem.