Komentář Tomáše Halíka - Pandemie jako náboženská zkušenost

Komentář Tomáše Halíka - Pandemie jako náboženská zkušenost
27. června 2020 Komentář týdne Autor: Jana Kuklová

Přinášíme vám poslední Komentář týdne před prázdninovou přestávkou. Teolog a kněz Tomáš Halík se v něm tentokrát vrací k tématu koronaviru a uvažuje o tom, jaké poučení si ze současné pandemie může do budoucna odnést církev.

Lidské dějiny znají mnohem zhoubnější choroby, než je covid-19. Ale dosud nikdy nezažily infekční chorobu (a vlastně ani jinou událost), která by měla takový dosah, která by se tak rychle rozšířila prakticky po celé planetě. Současná, ve světě stále trvající pandemie, je vskutku globální událostí. Aby se nějaká událost mohla stát zkušeností, musí být reflektována,  promeditována, zhodnocena. 

V jakém smyslu je pandemie náboženskou zkušeností, co dělá s církví a s naší vírou?

Ve chvílích katastrof se vždy vynořují náboženští podvodníci, kteří chtějí pro sebe z obecného strachu vytřískat náboženský kapitál. Tak se v dobách moru ve středověku konaly z podnětu některých kazatelů pogromy na židy, kteří prý za to mohou. I dnes někteří tazatelé hned věděli, koho označit za viníka: koronavirus je Boží trest za homosexuální manželství, liberální výklad víry, potraty a podobně. Podle těchto lidí má Boží trest vždy stihnout ty, které oni nenávidí a trestat je za to, co oni sami odmítají. Stvořili si představu mstivého Boha, který je nástrojem jejich vlastní pomstychtivosti, prodlouženou rukou jejich strachu a nenávisti. Jaký obraz Boha to nabízejí?  

Nevadí jim, že virus nezná tyto hranice, a zejména jim nevadí, že Ježíš výslovně zapovídá takto primitivně spojovat neštěstí s božími tresty. Samu otázku, zda slepý od narození byl potrestán za své hříchy nebo hříchy svých rodičů, zda oběti zřícení zdi v Siloe si to zasloužili svými hříchy, Ježíš výslovně odmítá jako nepatřičnou.

Bůh je láska, říká nám Písmo - v dobách katastrof se s ním nesetkáváme jako s původcem zla, skrytým za scénou. Je přítomný v lásce, víře a naději lidí, kteří v takových situacích nemyslí jen na sebe, nýbrž obětavě pomáhají druhým. Bůh je to, co je v lásce - v obětavé, sebe -transcendendující lásce - svaté. 

Jak nám říká Ježíšovo líčení posledního soudu, je přítomen i v obětavé lásce těch, kteří ho neznají, kteří pro svou lásku nemají výslovně náboženskou motivaci. Budou překvapeni, že to byl On, kterému v nemocných a trpících posloužili.
Ovšem půst od mnohé náboženské praxe, který si vynutila koronavirová pandemie, byl projevem Boží pedagogiky. 

Lidé dnes mají – v lepším případě - o křesťanech mínění, že to jsou ti, kteří chodí do kostela (ano, kteří si myslí, že je Bůh a snaží se žít jako slušní lidé). A bohužel, takový úzký obraz má o své křesťanskosti i nemálo křesťanů. Chodit v neděli do kostela považují za hlavní projev své křesťanské identity.  Najednou to nebylo možné, sám papež škrtem pera zrušil povinnost nedělní mše v době mimořádných opatření. 

Myslím, že to byla důležitá součást Boží pedagogiky: Každý z nás si musel položit otázku, co je skutečně základem naší víry, co je to jádro, z něhož můžeme žít?

Obávám se, že pro křesťany, kteří nutnost opustit své chrámy a obejít se bez tradičních společných bohoslužeb, chápali jen jako dočasnou „poruchu normálního provozu“, během níž bylo možné bohoslužby nahradit konzumem liturgie na televizních obrazovkách a po jejímž skončení můžeme nerušeně pokračovat v tom, co tu bylo, tato boží lekce byla nadarmo.

Zkušenost postní a velikonoční doby tohoto roku nám ukázala hodně důležitého. Zaprvé, že Bůh a jeho působení není ohraničeno svátostnou praxí církve, křesťané jsou vyzváni k tvořivému hledání komunikace s Bohem také mimo tradiční církevní prostor.

Zadruhé, že eucharistie je životodárným zdrojem církve jako společenství, je médiem   komunikace nejen s Bohem, nýbrž i s druhými: slavení eucharistie je skutečně hostinou, při níž reálná přítomnost Kristova vyžaduje reálnou přítomnost věřících u Ježíšova stolu. To skutečně nelze nahradit televizním přenosem. Elektronická média slouží k přenosu dat a informací – i církev pracuje s informacemi, to je katecheze, kázání… 

Ale nemůžeme slavit přes média, hostina on-line není hostinou. To, že v nás televizní přenos mše vzbudí „zbožné pocity“, není argument – eucharistie není věc pocitů, je to tělesná realita. Reálná přítomnost Krista v hostině chleba a vína má svůj přirozený kontext v reálné přítomnosti věřícího shromáždění: nejen my přijímáme Krista, ale také Kristus přijímá nás spolu s ostatními a my přijímáme své bratry a sestry, s nimiž nás nyní spojuje jedno tělo a jedna krev a Krista přijímáme také v nich a skrze ně. A je třeba také třetí „reálné přítomnosti“ – reálná přítomnost křesťanů v současném světě, přítomnost Kristova ve společenství skrze naše svědectví víry a života. 

Jsem přesvědčen, že půst od svátostí byl také výzvou k tomu, abychom návrat ke Kristovu stolu spojili s opravdovou touhou po svátostném společenství s ostatními křesťany. Jak dlouho nás budou rozdělovat středověké definice, kterým dnes kromě hrstky specialistů na dějiny teologie nikdo nerozumí, s nimiž nás však spojuje jeden Kristus, jedna víra, jeden křest, jedna naděje a láska?  

    Eucharistie je svátostí církve, jejíž jednota – jednota křesťanů mezi sebou i plná jednota církve s Kristem - ještě  není úplná, dovršená. Eucharistie je chléb poutníků, pokrm na cestu. Není – jak to sugerovala jistá pastorační praxe – odměnou pro premianty Boží školy. Slavení eucharistie nám říká, že nejsme ještě v cíli: v eucharistii zvěstujeme jeho smrt a vzkříšení, avšak také čekáme na jeho příchod.

Myslím, že vynucený půst od eucharistie by nám měl rovněž dát odvahu k ježíšovskému milosrdenství k lidem v „neregulérních situacích“, k níž nás – za pokřiku farizeů naší doby – vyzval papež František v „Amoris laetitia“. Ježíše – ano i Ježíše v eucharistii – potřebují především ti, kdo jsou jistě daleko od cíle morální dokonalosti, avšak mají upřímnou touhu za Kristem jít a potřebují posilu na této cestě, aby na ní mohli pokračovat a růst.

V  mystických textech popisoval Teilhard de Chardin svou zkušenost prožívání tajemství eucharistie bez chleba a vína na poušti.  Neimitoval“ tam slavení eucharistie, nýbrž cestou kontemplací tohoto tajemství vnímal eucharistii jako zdroj „christifikace vesmíru“, posvěcení lidské práce, touhy a utrpení. Tyto texty inspirovaly i mou kněžskou službu – a službu dalších tajně vysvěcených kněží „podzemní církve“ v době komunistického pronásledování.  V podmínkách ještě daleko tvrdších prožívali tajemství eucharistie naši učitelé, kněží ve věznicích a koncentračních táborech nacismu a komunismu. 

           Vracíme se do našich kostelů. Mnohé jsou už dnes poloprázdné, podobně jako řada klášterů a kněžských seminářů, církev tyto budovy v řadě zemí, i u nás, pronajímá či prodává. Domnívám se, že doba zavřených kostelů byla také varovným znamením: tak by to mohlo zanedlouho dopadat, pokud církev neprojde onou hlubokou reformou, oním návratem k evangeliu, k němuž nás vyzývá velký prorok naší doby, papež František.

Zprávy pro lidi dobré vůle

v 11, 13, 15 a 20 hodin.
V sobotu v 11 a 15 hodin, od 18 Zrcadlo týdne.

Pozvánky a informace z regionů ve všední den v 7.15, v sobotu od 9 hodin.

Regiony

Regiony