Komentář: Evropská unie, brexit a kdo co komu dluží

Bývalý český velvyslanec ve Francii a spolupracovník Václava Havla Pavel Fischer připravil poslední lednový Komentář týdne na Proglasu. Ve své úvaze se věnuje českému postoji k evropské integraci. Komentář vysíláme v sobotu 28. ledna 2017 v 7.30 a 18.20, opakujeme v neděli v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.
V uplynulých dnech mě zaujaly výroky dvou členů české vlády k evropské integraci. Ten první pronesl Andrej Babiš, vicepremiér a ministr financí, když vysvětloval rekordní přebytek státního rozpočtu. Řekl, že “je potřeba vědět, že k prvnímu lednu 2016 nám EU dlužila přes 31 miliard korun. Má jít o peníze, které jsme měli dostat v roce 2015, ale které spadly až do rozpočtu za rok 2016. Tolik Andrej Babiš.
Zaujalo mě, že přitom použil slovesa “dlužit”. Připusťme na chvíli, že nám opravdu někdo něco dluží a že se nám to takto podaří říkat nejen doma voličům, ale že to takto vezmou například i ministr financí Německa nenbo Lucemburska, kteří na věc mohou mít i docela opačný názor.
Ale komu dlužíme my? Možná dlužíme například vysvětlení, kam se poděly dotace z evropských fondů, které nejen že nešly na dlouhodobé projekty pro občany, ale skončily dokonce v docela privátních rukou. Nedlužíme například i všem, kdo usilují o těsnější spolupráci právě s EU a kdo žijí na jih od nás, nebo na Balkáně, nebo na Východě Evropy? A nedlužíme i sami sobě? Neboť zatímco jsme čistými příjemci dotací z fondů EU, podpora naší veřejnosti Evropské unii za uplynulé tři roky rekordně klesla. Možná je nejvyší čas pracovat, aby se politicky Česká republika neodklonila z hlavního trendu směřování evropské integrace.
Ten druhý výrok, na který bych chtěl upozornit, se týká jednání s Londýnem o vystoupení Spojeného království z EU. Praha by prý měla začít jednat s Velkou Británií o otázce brexitu samostatně a nemělo by se čekat na to, co udělá EU, protože by to mohlo trvat dlouho. V neděli to v České televizi sdělil ministr vnitra Milan Chovanec. O Brexitu promluvil i premiér Bohuslav Sobotka. Rozhodl se na únor svolat schůzku předsedů politických stran, aby hledali společnou pozici právě v této otázce.
Byla by snaha spěchat na jednání s Velkou Británií vůbec v našem zájmu? Neoslabilo by to naopak naši pozici i v těch otázkách, na kterých nakonec opravdu záleží? A má-li jít o ochranu zájmů našich občanů, kteří v Londýně žijí, jak říká pan ministr, neuškodili bychom zájmům všech, kteří žijí jinde, například v Německu, v Dánsku nebo na Slovensku? A jak je to se zájmy všech zbývajících deseti milionů, kteří žijí na území České republiky? Zkrátka nápad, aby Praha jednala s Londýnem odděleně a co nejrychleji dobrý není a mohli bychom tím mnoho ztratit.
Ty dva uvedené výroky mě zaujaly. A tak jsem se začetl do programového prohlášení této vlády. V něm se praví:
- vláda chce podporovat posilování evropské integrace
- a cílem naší evropské politiky je směřovat do evropského integračního jádra a působit v evropském prostoru jako srozumitelný a věrohodný partner.
Tolik prohlášení vlády z roku 2014.
Tato ujištění jsou na místě. Nejsme totiž členy eurozóny, a jako takoví ani nesedíme za jednacím stolem ve chvílích, kdy jednají členské státy o důležitých věcech. Tím, že jsme euro dosud nepřijali, se nám začalo stávat, že se vlastně tak trochu někdy jedná o nás bez nás, na což jsme u nás z pochopitelných důvodů citliví.
Otázky evropské integrace jsou dnes tak zásadní, že se týkají nejen vlády a opozičních stran, ale jde o věc doslova celé společnosti. Pro posílení spolupráce v EU přitom najdeme důvodů více než dost. Kdyby totiž zítra EU jako organizace nakrásno nebyla, museli bychom obratem navrhnout takovou formu spolupráce mezi národy na kontinentě, která by nám
- umožnila sedět za stolem s největšími státy jako rovný s rovným,
- pracovat na základě společných pravidel,
- mít možnost dovolání u soudu v případě jejich porušení, a přitom
- umožnit kontrolu všech procesů prostřednictvím demokraticky zvolených zástupců.
Zní to téměř jako sen. Ale můžeme ho uskutečňovat již dnes. Protože takové nástroje současná Evropská unie již k dispozici má. Je také na nás, zda jich bude umět využívat.
Možná nakonec skutečně něco někomu dlužíme.Třeba těm, co tu byli před námi a co usilovali o mírovou spolupráci v Evropě. Nebo dlužíme i těm, co teprve přijdou, a budou se nás jednou ptát, zda jsme vlastní liknavostí nezmarnili snažení mnoha generací.
Jde o hodně. A naše odpovědnost je velká.
Pro Radio Proglas Pavel Fischer
Praha 23. ledna 2017