Komentář Daniela Ženatého: Jednota křesťanů a vzpomínka na šoa

Ještě doznívá týden modliteb za jednotu křesťanů. Znovu jsme si uvědomili, jak je pro křesťany různých denominací nezbytné, abychom o sobě věděli, abychom se měli rádi, a přáli si navzájem úspěch a dobré věci. A myslím, že se to daří. Že příkladů vzájemného respektu a odstraňování předsudků je pořád více než případných půtek. Že pokud to chceme vidět, tak smíme poznávat, že žijeme z Krista, jeho přítomnosti a jeho darů. On nás spojuje. To přece vnímáme. Přijímáme. Radujeme se z toho. Přejeme to jedni druhým. Věřím, že i vy, milí posluchači, to ze své zkušenosti a z míst, kde žijete, můžete potvrdit. Je to tak, a nic na tom nemůže změnit ani neshoda příznivců a odpůrců instalace kamenného pomníku na Staroměstském náměstí.

Zvláštně se to vše protne se Dnem památky obětem holocaustu, kterým tento končící týden začal. V pondělí uplynulo 75 let od osvobození Osvětimi. Slyšeli či četli jsme vzpomínky těch, kdo zázrakem ty hrůzy přežili. Svíralo se nám při tom hrdlo, vlhly oči, pokolikáté už nám vířilo hlavou, jak je to možné. Proč se to stalo. Hrozí nám to? Může se to opakovat?

Ano, nutně naše myšlenky v takovou chvíli prosáknou do současnosti. Ptáme se, jak bojovat proti rostoucí nesnášenlivosti vůči Židům a vůči lidem, kteří tvoří nějakou menšinu? Proč se to znovu děje v civilizovaných zemích, mezi těmi, kdo netrpí žádnou hmotnou nouzí? 

Může nám v tom svíravém ptaní pomoci slovo apoštola Pavla, které možná uslyšíme zítra, v poslední neděli po zjevení Páně v kostelích a modlitebnách.

Slovo o tom, že to je v životě často na hraně. Tak tak. O fous. A že to je normální. Že nemáme čekat nic moc jiného než tyto situace. Ale, ale z moci Boží se to překlopí na dobrou stranu.

Už už se zdá, že jsme ve slepé uličce, ale objeví se skulina, kterou se dostaneme ven. Nemůžeme spát, hledáme odpověď, jak vyřešit to, s čím si nevíme rady, a ne a ne odpověď najít. A ono dopadne. Možná jinak, než jsme si představovali, ale vlastně dobře a rozhodně nejsme v koncích.

Cítíme se sami, ohrožení možná sami sebou ale cítíme, že při tom všem je Bůh s námi.

Poznáváme tedy situace, kdy je to na hraně, ale s Kristem a jeho mocí se to převáží na dobrou stranu.

A my jsme tu přátelé milí proto, abychom mu pomáhali. Jako jeho děti. Kristovci. Smíme hledat východiska tam, kde se zdá že nejsou, smíme podporovat úsilí, které směřuje k životu, lásce, smíření. A smíme říkat ne všemu, co jde proti životu. Smíme odmítat vše, co pro splnění svých cílů potřebuje mezi mne a druhého člověka postavit plot nebo zeď. To určitě z Krista není.

Přeji nám odvahu nasadit vlastní síly, a současně mít odvahu přijmout sílu, která je mimo nás. A věřit, že ten zázrak, o kterém Pavel mluví, se bude dít i dnes, i s námi. Že světlo přece jen nakonec prozáří tmu, o které jsme si mysleli, že nikdy nezmizí. A že to je něco co slouží všem, kdo žijeme v této krásně zemi. Ať jsme lid církevní, či necírkevní.

Mějte se moc pěkně.

Daniel Ženatý pro Radio Proglas

1. února 2020