Komentář Daniela Soukupa: Smíchem k Bohu - Filip Neri

Smíchem k Bohu (o sv. Filipovi Neri)

26. května slavíme svátek Filipa Neri, patrona humoristů. Jeho životní příběh bohatě ukazuje, že humor se vůbec nemusí vylučovat s vážností a že prostořeký vtip nás někdy může nasměrovat přímo do hlubin Božího tajemství.

Nejpřímočařejší podobou Filipova vtipkování bylo to, co jeho životopisci výstižně označují za „schopnost všechno, v čem nelze najít radost, obrátit v žert“ (citováno v Paul Türks: Filip Neri, 2007, s. 12). Už toto je vzácný dar. Vždyť věci, které nás trápí nebo rozčilují, za to kolikrát vůbec nestojí – jejich moc nad námi je jakési zakletí, které jsme sami na sebe přivodili tím, že jim přikládáme neúměrnou váhu. A osvobodivý smích dokáže toto zlé kouzlo zlomit.   

Do nejtíživějšího uvěznění se ovšem uvrhujeme tím, že příliš vážně bereme sami sebe. Terčem Filipových žertů, leckdy dost drsných, se proto pravidelně stávali ti z jeho druhů, kterým hrozilo, že by kvůli svým kazatelským, badatelským nebo jiným schopnostem mohli zpychnout. Zdaleka nejtvrdší byl ale Filip vůči sobě – smyslem jeho nejbláznivějších kousků bylo rozptylovat aureolu moudrého a svatého muže, která ho stále hustěji obklopovala.

Když si vykračoval po Římě s polovinou svého plnovousu ustřiženou anebo když začal v kostele zničehonic potrhle poskakovat, byl to projev jeho hluboké pokory. Zároveň tím odvracel své obdivovatele od idealizované představy, kterou si o něm utvořili. I obraz světce, byť pravdivý a krásný, se totiž může stát modlou, pokud nás začne fascinovat natolik, že zapomínáme na zodpovědnost za vlastní život. Filipovy veřejné šaškárny tak sloužily stejnému cíli jako tisíce hodin, které věnoval druhým v soukromí zpovědnice: pomáhat každému hledat jeho jedinečnou cestu k Bohu.

A humor byl pro Filipa také prostředkem k tomu, jak nakládat se zážitky závratné Boží blízkosti, které často zakoušel. Jak se píše v jeho životopise, ve chvílích, kdy se Filipa „zmocnil… Duch a on byl v nebezpečí, že se dostane mimo sebe…, se upnul takříkajíc na to nejtriviálnější a nejsměšnější, aby neztratil půdu pod nohama.“ (Türks, s. 109) Filipovým heslem bylo „opustit Krista kvůli Kristu“; miloval svobodu a nenechával se plně pohltit ani bližními, ani Bohem. Od modliteb se ochotně nechával vytrhovat návštěvníky, kteří ustavičně proudili do jeho bytu; a od rozmluv s nimi se potom zase uchyloval zpátky do rozjímavé samoty na své střešní terase.

Toto zvláštní spojení vroucí lásky a vnitřního odstupu Filipovi umožňovalo vidět věci světa přívětivě, a přitom ostře. Celoživotně choval velkou úctu k Savonarolovi, přísnému moralistovi a reformátorovi, jeho vlastní přístup však byl naprosto odlišný. Filip nepranýřoval lidské pošetilosti a společenské zlořády, ale, jak píše kardinál Newman, „raději se poddal proudu… a to, co nemohl zastavit, usměrňoval; raději projasňoval a posvěcoval to, co Bůh stvořil jako velmi dobré a člověk pokazil.“ (Idea univerzity) Filip nezakazoval lidem přijímat společenské pocty nebo se oblékat podle poslední módy. Když ale jemu samotnému nabídli kardinálskou hodnost, odmítl ji a nechal si jen kardinálský klobouk – a používal ho jako pelíšek pro svého kocoura.  

Takovéto radostné křesťanství, vyznačující se otevřeností světu a smyslem pro humor, najdeme i u řady dalších velkých postav církve, například u svatého Jana XXIII. nebo u papeže Františka. Mohou nám být stálou inspirací, jak se i v naší každodennosti snažit být „solí země“ – tedy dávat lidem kolem sebe něco vzácného, co jim schází.

Příkladem z nedávné doby může být třeba udělení ceny Magnesia Litera za blog roku satirickému katolickému webu Tisíckráte. Jeho humor nikoho nešetří, a přitom umí, jak se říkávalo i o Filipovi Neri, „bít, aniž by poranil“. (110) Míří dovnitř církve, ale zjevně dokáže rozesmát také mnoho lidí mimo ni a třeba tím i poupravit jejich představu o křesťanství a křesťanech. Takové veselí je Boží dar – hořčičné zrnko, které časem může přinést podivuhodné plody. Jedním dobrým vtipem tak dost možná naší společnosti prospějeme víc než horou duchamorných traktátů o údajném mravním rozvratu západní civilizace.