Komentář Daniela Soukupa: Církev nás učí lásce k migrantům

Církev nás učí lásce k migrantům

Premiér Babiš už nějakou dobu prohlašuje, že Česko nepřijme žádného uprchlíka. A potvrdil, že se to týká dokonce i návrhu na přijetí padesáti syrských sirotků. Očividně ho k tomu vede spíš politický kalkul než niterné přesvědčení, a tak je možné, že časem změní názor. Ale na tom příliš nesejde: heslo „ani jednoho migranta“ již proniklo do veřejného prostoru a působí v něm.

Mnoho lidí tento postoj chválí jako zásadový. Jenže držet se zásad není samo o sobě žádná ctnost; záleží na tom, o jaké zásady se jedná. Princip „ani jednoho migranta“ je srozumitelný, logický – a skrznaskrz ohavný. Jak trefně podotkl Tomáš Halík, toto heslo je „tisíckrát horší urážkou Krista než jedna scéna z nepochopeného divadelního představení.“ (http://denikreferendum.cz/clanek/28051-byl-jsem-uprchlik-a-neujali-jste-se-mne)

Migrace je jedním ze zásadních témat dneška. Ale většina představitelů české katolické církve o ní bohužel buď příliš nemluví, anebo katolické učení o migraci různě překrucuje a zatemňuje. Když totiž zalistujeme příslušnými církevními dokumenty, s překvapením si uvědomíme, jak je nynější česká diskuse pokřivená: najdeme v nich celou řadu myšlenek, které by v současném Česku leckdo šmahem onálepkoval jako „neomarxistické“.

Církevní učení o migraci autoritativně rozpracoval papež Pius XII. v apoštolské konstituci Exsul familia z roku 1952. Z novějších textů, které na tuto konstituci navazují, mají velký význam například instrukce, které roku 2004 vydala Papežská rada pro pastoraci migrantů a lidí na cestách. Podívejme se na tento dokument podrobněji. (http://cirkev.ecpaper.cz/34-erga-migrantes-christi-2006/data/34-erga-migrantes-christi-2006.pdf)  

Už sám jeho název, Erga migrantes caritas Christi, jasně říká, co nám má být základním vodítkem: „Kristova láska k migrantům“. Na jiném místě dokumentu se zdůrazňuje, že „církev vždy viděla v migrantech obraz Krista, který řekl: ,Byl jsem na cestě, a ujali jste se mě‘.“  Tato dvojice citátů vystihuje požehnanou vzájemnost a zvláštní výměnu, které jsou příznačné pro křesťanský život: snažíme se hledět na druhého Kristovýma očima – a zároveň v něm spatřovat Krista. Toto platí obecně, zvlášť výrazně však pro „cizince“ (v širokém slova smyslu) – jelikož, jak říká dokument, „,cizinec‘ je Boží posel, který překvapuje a rozbíjí pravidelnost a logiku každodenního života“.

Dokument je ve svých doporučeních velmi realistický. Nezastírá všemožné těžkosti multikulturního soužití: upozorňuje například na rizika sňatků katolíků s nekřesťanskými migranty anebo na to, jak je důležité, aby si „naši muslimští bratři a sestry stále více uvědomovali, že je nezbytné zachovávání základních svobod, nedotknutelných práv člověka, stejné důstojnosti ženy a muže, demokratického principu ve vládě lidu a zdravého laického charakteru státu.“

Zároveň ale dokument opakovaně poukazuje na to, že nynější „nelehkou výzvu“ migrace máme číst jako znamení doby. „Množství migrantů“ totiž podle něj „může být předobrazem posledního setkání celého lidstva s Bohem a v Bohu“ – tedy vytouženého smíření lidí „ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků“ (Zjevení 7,9), o kterém mluví starozákonní i novozákonní texty.

Ve světle této vize je zapotřebí přistupovat i k řešení konkrétních problémů, které migrace přináší. Dokument se tak například vyslovuje nesouhlasně k názorům sveřepých bojovníků proti „politické korektnosti“ – jasně říká, že je nutné „odmítnout každý pocit a projev xenofobie“ a „zamezovat neodůvodněným podezřením a urážlivým předsudkům vůči cizincům“.  

Dále dokument odporuje těm, kdo očerňují „ekonomické migranty“ – podtrhuje „právo na emigraci pro lepší realizaci vlastních schopností, snah a plánů každého člověka“.

Dokument nesouhlasí ani s těmi, kdo odmítají multikulturalismus – říká, že „přechod od monokulturní společnosti ke společnosti multikulturní se … může jevit jako znamení živé přítomnosti Boha v dějinách a ve společenství lidí“. Církev je totiž univerzální, a proto nutně i multikulturní.

Dokument je mnohem radikálnější než ti, kdo do omrzení omílají slogan „pomáhat v zemích původu migrantů“, čímž mají na mysli nanejvýš přidat nějaký ten milion na rozvojovou pomoc.  Dokument totiž zdůrazňuje, že „fenomén migrace“ nám připomíná potřebu „hledání nového mezinárodního ekonomického řádu se spravedlivějším rozdělováním materiálních statků země“.   

A jak dokument shrnuje, celkovým posláním křesťanů je „být opravdovými iniciátory pravé a skutečné kultury přijetí.“ Myslím, že prosazování tohoto postoje je nejdůležitější úkol, který před nás migrace staví. Většina lidí v Česku to dnes vidí jinak, ale co naplat. Ježíš nám nesliboval, že s námi bude většina souhlasit, ani že to budeme mít jednoduché.

Daniel Soukup pro Radio Proglas

září 2018