Komentář Daniela Soukupa: Jak dnes dobře kázat

Jak dnes dobře kázat

Žánr kázání je jedním z podstatných příspěvků křesťanství lidské kultuře. Ježíšovo horské kázání, kázání svatého Bernarda z Clairvaux, českých barokních kněží anebo kardinála Newmana – to vše jsou nejen duchovní, ale také literární poklady.    

I v dnešních sekulárních časech zůstává kázání jedním z důležitých způsobů, jak církev může oslovit širší veřejnost. Kázání známějších kněží se šíří v médiích a vycházejí knižně. Ale snad každému kazateli se sem tam stane, že se někdo jen tak zajde podívat na bohoslužbu. Teď v adventní a vánoční době budeme takové návštěvníky potkávat v našich kostelích zas o něco častěji.

Timothy Radcliffe, bývalý magistr dominikánského řádu, mluví v knize Proč být křesťan? o dvou odlišných kazatelských přístupech. První z nich, v českém prostředí určitě běžnější, spočívá v autoritativním hlásání církevní nauky. Druhý přístup vychází z náhledu, že se kazatelé nejprve musí „učit pokoře, být poslušní před moudrostí a řečí zkušeností druhých“ – být jako „žebráci tiše čekající na slovo od Boha a od druhých.“

To může působit až protismyslně: vždyť kazatel je tu od toho, aby mluvil, a ne aby naslouchal. To je sice pravda, ale bez pozorného naslouchání lidem kolem sebe – zkušenějším, vzdělanějším, moudřejším – se dobrý kazatel neobejde. A dnes to platí mnohem víc než dřív.

Pryč jsou totiž doby, kdy pan farář a pan učitel bývali jedinými vzdělanci na vsi, a mohli tak sousedy s užitkem poučovat o všem možném, včelařstvím počínaje a novinkami z cizích zemí konče. Dnes se nejednou stane, že někdo z věřících toho ví víc než kazatel dokonce i o teologii. O obeznámenosti s dalšími obory dnešního nesmírně rozrůzněného světa ani nemluvě.    

Někteří kněží ovšem působí dojmem, že tuto změněnou situaci pořád ještě nepojali – jako by mentálně zůstávali někde v 19. století. Snaží se o jakési všestranné lidovýchovné působení na své ovečky – ale to je dnes prostě nemožný úkol, který by na dostatečné úrovni nezvládl ani nějaký současný Aristoteles nebo Tomáš Akvinský. Výsledkem pak někdy jsou kázání plná autoritativně pronášených nesmyslů o tom či o onom. Věřící, kteří se v dané oblasti orientují, se přes to snad nějak přenesou; ale náhodného návštěvníka zvenčí může taková zkušenost i nadobro odradit od církve.

Navíc v dnešní době přicházíme na kázání vlastně skoro všichni takříkajíc zvenčí. I mnoho katolických laiků totiž většinu času tráví v prostředí, kde se křesťanská slova a symboly skoro nevyskytují, a pokud ano, tak v oslabené, zesvětštělé podobě.

Vůči tomuto světskému prostředí jsou někteří křesťané kritičtí více, jiní méně – a je to tak v pořádku. Různost postojů v této věci církvi prospívá, protože díky tomu vzniká dynamika otevírání a uzavírání. Timothy Radcliffe ji přirovnává k dýchání: „Musíme se… naučit vdechovat i vydechovat zhluboka, a okysličovat tak krev církve.“ Vdechy a výdechy „spolu zdánlivě soutěží, ba soupeří. Jeden by mohl vypadat jako negace druhého. Jenže tak tomu není, neboť právě z rytmu dýchání žijeme.“

Najít – nebo spíš stále znovu nacházet – vyvážený postoj k vnějšímu světu je pro kazatele nesmírně důležité. Pokud se od světa odtáhne až k jeho úplnému odmítnutí, nejspíš se to odrazí i v jeho kázáních.  Ta se pak budou míjet se zkušeností mnoha věřících: my přece, řeknou si, ve světě žijeme, leccos se nám v něm nelíbí a leccos snášíme těžko, ale tak černočerný, jak ho pan farář líčí, přece jen není.

Naopak pokud kněz ke světu přilne příliš, může se z jeho kázání stát snůška jalových rad do života. Je to jako když se liturgická hudba zredukuje na plytký křesťanský pop: církev ztrácí své tajemství, a tím i svou přitažlivost. Špatných psychologických příruček i špatných popových písniček je svět plný, tak proč za nimi chodit ještě do kostela.

Dobrý kazatel vůbec nemusí být vzdělanec nebo intelektuál; úplně stačí, když zná své limity a nesnaží se přisvojit si roli, kterou nedokáže sehrát. Zásadní je, aby – formou, která je mu vlastní – dokázal posluchačům předat to, co nikde ve světě nedokážou najít. Krásně to vystihuje svatý Petr:  „Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými věcmi pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, nýbrž drahou krví Krista.“ (1. Petrův 1, 18–19) Z této prázdnoty prýští touha, která nás do kostela přivádí anebo kdysi přivedla; a právě této touhy se dobrý kazatel dokáže svým slovem dotknout.

Daniel Soukup pro Radio Proglas

prosinec 2018