Komentář arcibiskupa Graubnera: Starost o rodinu

Starost o rodinu

Jedny internetové noviny mě položily několik otázek ohledně papežské exhortace Amoris laetitia. Samozřejmě je zajímala otázka svatého přijímání rozvedených a opět sezdaných. Když jsem připomněl, že dokument nemá jen osmou kapitolu, ale devět a že je třeba číst dokument jako celek, dověděl jsem se z těchto novin, že nestojím za papežem Františkem. Prý naopak stojí za papežem známý kněz, který prohlásil, že je na čase, aby církev přestala být krutá k lidem v tak zvané neregulérní situaci a milosrdně jim dala právo přijímat. Nechci posuzovat vyjádření toho kněze, protože nevím, jak jeho slova posunuli novináři.

Rád bych ale upozornil na opravdu velký přínos tohoto dokumentu pro rodiny jako takové. On totiž ukazuje nejen na problémy současné doby a není jen pro ty, kteří se dostali do nějakých krizí. On ukazuje biblický obraz manželství a nauku církve, když mluví o evangeliu rodiny. On mluví o tom, co církev nabízí, nebo musí nabízet manželům a rodinám na jejich životní cestě. On mluví o výchově dětí i o manželské spiritualitě, jejíž nedostatek vede často k manželským krizím.

Zatímco Ministerstvo sociálních věcí svou Koncepcí rodinné politiky odmítá podporovat rodinu otce, matky a dětí jako základ společnosti, církev, která káže o rodině, je dnes znamením odporu. Mnozí manželé však oceňují, když je pastýři motivují k odvážnému nasazení skrze silnou, pevnou a vytrvalou lásku, která je schopná se postavit všemu, co stojí v cestě, když dávají rodinám orientaci, když farnost je rodinou rodin a uvádí do souladu vklady malých komunit, hnutí a sdružení, když je do přípravy snoubenců zapojeno celé společenství a svatba je včleněna do procesu křesťanské iniciace, když pastorace manželů pomáhá růst v lásce a žít evangelium, když připravuje děti na budoucí manželství a rodinám nabízí praktické programy, když zkušené páry pomáhají mladým párům učit se, jak být spolu, jak sdílet mlčení, jak plánovat společný čas, čas s dětmi, způsoby slavení, duchovní sdílení, jak komunikovat, aby neutíkaly k technice či jinému objetí, jak vytvářet návyky a rituály jako ranní polibek, večerní žehnání, vzájemné očekávání, přivítání, či dělbu domácí práce, společné oslavy, ale i jak společně žasnout nad Božími dary a živit v sobě nadšení pro život, jak slavením rozněcovat lásku, osvobozovat se od jednotvárnosti, jak živit naději. I o tom píše papež František.

Doprovázení zkušených pomáhá mladším překonat krize, přijmout je jako příležitost k nalezení nového smyslu, nedělat ukvapené kroky, krizi si přiznat a komunikovat, aby nedocházelo k odcizení, léčit staré rány či správně reagovat po ztroskotání manželství a rozvodu.

My můžeme říct, že církev v naší zemi zavedla už před několika lety jednotný program přípravy snoubenců se zapojením manželských párů, že máme odborné poradny a nabízíme řadu programů pro snoubence, manžele i rodiče, že už běží formační kurzy pro manželské animátory rodin. V olomoucké arcidiecézi má Centrum pro rodinu pobočku v každém děkanátu.

Akademie kanonického práva v Brně vydala v českém překladu knihu tří profesorů Papežského institutu Jana Pavla II. pro rodinu pod názvem Nová pastorační péče o rodiny. Jde o příručku pro kněze i laiky, kteří doprovázejí snoubence a manžele na jejich cestě rozvoje manželské lásky, ale i v tak zvaných obtížných situacích, radí jak doprovázet, rozlišovat a začleňovat do společenství církve ty, kteří se ocitli na okraji.

Autoři ukazují, že nejde o snižování laťky či nějaké odstupňování zákona, o dispens udělený tomu, pro něhož je dodržení zákona těžké, jako by šlo o přehnané požadavky příliš tvrdého zákona. To bychom mysleli jako zákoníci, které kritizoval sám Ježíš. My nemáme právo upravovat zákon na míru slabého člověka, protože nejsme dárci zákona. A dobro přeci nespočívá v zachovávání zákona, ale v přijetí milosti, kterou Bůh nabízí každému. Obrácení je darem Božím, který je nedělitelný. Jeho přijetí je však dílem lidským a může být postupné.

Sv. Jan Pavel II. říká: Na lásku a život podle evangelia nelze myslet především jako na přikázání, protože to, co vyžadují, přesahuje lidské síly. Ty jsou možné jen jako plod Božího daru, který obnovuje, uzdravuje a přetváří srdce člověka svou milostí.[1] Tady je místo pro pastorační doprovázení, o kterém mluví papež František. Cílem každé pastorace je spása člověka, tedy svatost. Plné začlenění do Božího lidu předpokládá život ze křtu a vyžaduje snahu naplnit Boží plán s člověkem. Cesta ke svatosti může být pro lidi dlouhá a namáhavá. Během ní má dozrát jejich víra. Musejí se oprostit od představy církve jako servisu, který nabízí služby zákazníkům, a zakusit církev jako rodinu, jako společenství otevřené Božímu duchu, jemuž se otevírají a postupně se začleňují do církve. Jejich situace je podobná postavení dospělých katechumenů, kteří naslouchají evangeliu a Božímu volání k obrácení. (V této etapě jde o formování víry, která musí pronikat celou existencí. Dozrávání víry umožňuje dorůstat do plné účasti na životě církve.

V druhé etapě jde o hlubší poznání nauky církve o manželství a uvědomění si jejich situace před Bohem. Součástí této etapy mohou být i různé obřady, jakási viditelná znamení příslušnosti ke společenství církve. Velkou pomocí je přátelská blízkost a soužití s dalšími manželskými páry.

Následné rozlišování není věcí soukromou, ale církevní, a vede k poznání a uznání potřebných kroků jako je odpuštění a smíření, snaha o nápravu. Správně je možné rozlišovat jen tehdy, když máme jasno v otázce konečného cíle, kterým je dosažení nebe. Ti, kdo dospějí k závaznému rozhodnutí, že budou žít v souladu s pravdou o existujícím svazku, a tedy buď ukončí stávající soužití, nebo v něm budou zachovávat zdrženlivost, mohou dle těchto autorů přistoupit ke svátosti smíření a svatému přijímání.)

Kardinál Coccopalmerio má jiný přístup k výkladu Amoris laetitia a dochází k  možnosti připustit za určitých okolností rozvedené a civilně sezdané k eucharistii. Na druhé straně kard. Müller říká: Církev nemůže nikdy ospravedlňovat situaci, která není ve shodě s Boží vůlí.

Jak je vidět, odborná diskuse bude ještě chvíli trvat, ale církev musí pracovat hned. Úkol doprovázet rodiny má být svěřen hlavně rodinám. Naše diecéze zatím postrádají dostatečně hustou sít rodin, které by byly schopné se tohoto úkolu ujmout. V každé farnosti by měla působit taková buňka. Centra pro rodinu se tedy musejí přednostně věnovat formaci těchto buněk, tedy fungovat i evangelizačně, nejen terapeuticky, to znamená, že se musí věnovat především prevenci a rozvoji zdravých rodin, které se dají do služby. Pokud budeme mít rodiny ochotné evangelizovat, budeme mít i dost těch, kteří budou s námi pomáhat potřebným.  

Jan Graubner

pro Radio Proglas, březen 2017

[1] Jan Pavel II., Veritatis splendor, 23