Jen volby nestačí - komentář soudkyně Kateřiny Šimáčkové

Jen volby nestačí...

Vzpomínám si, jak se hned na první větší brněnské demonstraci v pondělí 20. listopadu 1989 začaly objevovat letáky s požadavkem svobodných voleb. Měli jsme tehdy pocit, že svobodu shromažďování a slova jsme si vybojovali prostě tím, že jsme ji začali realizovat v takovém počtu, že tomu už tehdejší policie nemohla zabránit. A že teď už je třeba jen zorganizovat volby, zvolit si dobrý parlament a potažmo i vládu, a jsme svobodní.

Dvacet osm let poté vidíme, že pro zajištění svobody jen volby nestačí.

V roce 2003 vyšla kniha politologa a žurnalisty Fareeda Zakarii o budoucnosti svobody vysvětlující, že pro svobodný a plnohodnotný život jednotlivce ve společnosti podmínka svobodných voleb vlastně není tak důležitá. Mnohem důležitější je zajistit právně a politicky otevřenou společnost poskytující každému svému příslušníkovi autonomní prostor svobody a základní práva politická i sociální. Demokratické volby v arabském světě třeba vedly k vítězství islamistů, kteří mohou občanské svobody dosud aspoň zčásti garantované osvícenými diktátory spíše umenšit než rozšířit.

Zakaria se ve své knize zamýšlel nad tím, proč některé instituce ve Spojených státech jako je Federální banka nebo Nejvyšší soud fungují mnohem lépe než Kongres nebo vláda. Odpověď našel u amerického ekonoma Alana Blindera, vysvětlujícího podle svých osobních zkušeností, že „zatímco tvorba politiky v Bílém domě byla podřízena krátkodobým politickým a volebním cílům, Federální banka rozhodovala na základě společenských, hospodářských a právních hodnot.“[1]  Zakariova kniha Budoucnost svobody varuje před tyranií většiny, vygenerované volbami, pokud nebude ctít dělbu mocí, respekt k právnímu státu a soudním rozhodnutím a hlavně pokud začne omezovat svobodný prostor jednotlivce. 

Nespoutaná demokracie – vláda většiny, reprezentovaná politiky, kteří se snaží ve chvíli, kdy se dostanou ke kormidlu, rychle urvat všechny výhody – může samu sebe zdiskreditovat a všechny způsoby vlády lidu problematizovat. Doufejme, že ještě pořád máme v sobě zakódovanou zkušenost z dvacátého století, jak bylo pro ambiciózní nové vůdce jednoduché nalákat zklamané voliče. Mezi dvěma světovými válkami, ve třicátých letech minulého století, lidé vítali fašismus i komunismus, protože se jejich země v té době utápěla v ekonomické krizi a sociální beznaději, zatímco autoritářské síly dokázaly společnosti vytvořit nové příběhy, dát lákavé sliby a mobilizovat je.

Teď zase naše společnost čelí novým a obtížným výzvám, byť i nám samotným se žije většinou velmi dobře. Máme ekonomickou konjunkturu, jsme jedna z nejbezpečnějších zemí na světě, jak to, že podle průzkumů je naše obyvatelstvo zklamané a nespokojené? Chybí nám perspektiva, nějaký přesvědčivý cíl, zlobí nás informace o dílčích chybách našich politiků či jak je teď zvykem říkat – jsme zklamáni našimi elitami?

Nelze popírat, že bude třeba připravit se na nové a obtížné výzvy – boj s terorismem, řešení problémů souvisejících s ekonomickou a politickou globalizací, stárnoucí společnosti, mediálním světem plným lží a polopravd, překotnými změnami ve vědě, technologiích či rodinných vztazích. Nejdůležitější ale bude dokázat, že náš ústavní, demokratický, svobodu respektující politický systém je schopen fungovat lépe, než funguje dnes. To nejtěžší asi bude, aby se ti, kteří jsou u skutečné moci ve společnosti, tedy ovládají ekonomické zdroje, média a tím i témata veřejné debaty či možnost stanovovat právní pravidla, ujali své odpovědnosti, abychom našli a respektovali ty správné vůdce a aby normy v naší společnosti nebyly jen právní, ale i mravní. Jedině tím zabráníme tomu, aby se z naší demokracie nestala „jen prázdná skořápka“, která by vedla k erozi a manipulaci svobody i rozpadu veřejného života. Aby se to nejcennější, co máme – tedy otevřená společnost, respektující svobodu a jinakost, neuzavřela.  „Byla by to tragédie. Demokracie přes své veškeré nedostatky představuje pro všechny na celém světě "poslední velkou naději" a před námi stojí úkol, jak ji zabezpečit a posílit.“[2]

Asi zkusme začít tím, že pochopíme, že je třeba chránit demokratické instituce, že je budeme respektovat i tehdy, když je na určitou dobu naplní jiní lidé než bychom si představovali, a současně, že je budeme hlídat, i když v nich právě budou naši hrdinové. Být si vědomi, že vládu většiny musí korigovat vláda práva, tedy pravidel, a že náš ústavní systém obsahuje své materiální jádro, které je nezměnitelné. Demokracie je někdy třeba pomalejší a méně efektivní, právě proto, že před každým vážným rozhodnutím je třeba slyšet všechny důležité hlasy a pečlivě zvážit, abychom tím rozhodnutím někomu neublížili. Podmínkou fungujícího demokratického právního státu je pluralitní společnost, která vede otevřenou debatu o důležitých otázkách veřejného zájmu a která věří v rovnost všech lidí. A kvalita státu se pozná podle toho kolik svobody, respektu a ochrany poskytuje každému jednotlivci.

Kateřina Šimáčková, listopad 2017

[1] Zakaria, Fareed: Budoucnost svobody, Akademia Praha 2005, s. 315 (touto knihou je inspirován celý příspěvek)

[2] Tamtéž str. 324