Dnešní stát a jeho role - komentář soudkyně Kateřiny Šimáčkové

Dnešní stát a jeho role

V počátku úvahy o tom, zda dnešní stát plní své úlohy, zda je v krizi či prospívá, je třeba položit si otázku, proč si vlastně lidé stát vytvořili, jaké je k tomu vedly důvody a jaká od této instituce měli očekávání. Podle Thomase Hobbse u zrodu státu stála "naděje na obranu a ochranu proti společnému nepříteli za hranicemi a proti vespolným přehmatům křivdám doma". Člověk chtěl žít v bezpečí před útoky zvenčí i před ostatními členy svého společenství a právě stát je instituce, jejímž účelem je zajištění tohoto bezpečí.

Větší význam, než ptát se po původu státu, má však otázka po původu ospravedlnění jeho moci nad občany. Evidentní, nezbytnou podmínkou legitimity státu je, aby byl reprezentantem a ochráncem všech lidí, kterým vládne, jinak by svou moc přece nemohl udržet. Své roli stát dostojí jen tehdy, pokud plní vůči jednotlivci i vůči společnosti své povinnosti a pokud poskytuje to, co od něj lidé očekávají. Právě monopol legálního fyzického násilí, jímž stát na svém území disponoval, byl tradičně velmi přesvědčivým projevem jeho užitečnosti. Státní donucení totiž lidé nutně potřebovali pro dobré fungování svých soukromých životů, protože - opět slovy Thomase Hobbse - "smlouvy bez meče nejsou než holá slova a vůbec nemají síly zjednati člověku bezpečnost."   

Tradiční doktrína tedy vnímá stát jako hlavního garanta bezpečí ve společnosti, jakéhosi meče vynucujícího pravidla v zájmu reprodukce společenství i ochrany práv jednotlivce. V dnešní době v této své roli musí stát stále více respektovat různá omezení požadavkem demokracie, právního státu, lidských práv. Tato nová omezení či úkoly mu roli štítu a meče znesnadňují, ale bez nich by ho občané nerespektovali.

Vedle tradiční role státu jako garanta míru, bezpečí osob a majetku a účinného vymáhání práva, ale též třeba garanta spolehlivé měny, se stát stará i o další veřejné statky, které nebylo možné svěřit soutěži měřené ziskem. Existují nedělitelné veřejné statky, které nelze spravovat jen díky automatickému tlaku hospodářské soutěže, jako jsou péče o zdraví a vzdělání, sociální péče či starost o životní prostředí nebo třeba o dostatek pitné vody. Evropané činí stát odpovědným za kvalitu školství a zdravotnictví i slušné starobní důchody a často jej někdy i důvodně vnímají jako narušitele své svobody.

Možná soudobá evropská společnost pozapomněla na nebezpečnou situaci života bez státu a zákonů, protože neprožila zkušenost se státem nefunkčním a je spíše konfrontována s chybami excesivního působení státních zákazů a příkazů či laxního výkonu některých státních funkcí. Nejhorší zvěrstva evropského 20. století se totiž děla právě prostřednictvím státu a jeho úředníků. Holokaust by výsledkem bezduchého fungování docela obyčejných lidí v jejich úřednických funkcích. V české společnosti s ohledem na totalitní minulost, vůči níž se náš nový demokratický politický režim vymezoval, byl stát nástrojem vlády předurčené třídy a strany jí zastupující či spíše oligarchie za touto ideologií se skrývající.

Nedůvěra ve stát je tu tedy poměrně dosti zakořeněna. I přesto však stačí, aby došlo k povodni či k teroristickému útoku, aby se lidé spontánně obrátili k veřejným institucím a státu jako ochránci bezpečí a míru. Jenže dlouhé období klidu, bezpečí a funkčnosti při setrvalém nezájmu veřejnosti může vést k tomu, že stát část svých funkcí v oblasti zajištění bezpečí a vymahatelnosti pravidel rozdělí mezi soukromníky. V dobách horších už mohou být některé funkce či činnosti státu definitivně privatizovány nebo dysfunkční a odumřelé. Právě proto by bylo potřeba, aby občané dnešního státu neviděli svůj stát ani jako nepřítele ani jako poskytovatele služeb, ale jako svůj společný důležitý projekt. A aspoň někdy se řídili kennedyovskou výzvou: Neptej se, co může dělat tvá zem pro tebe, ptej se, co ty můžeš udělat pro svou zem.

Kateřina Šimáčková pro Radio Proglas, leden 2017