Arcibiskup Graubner: Velikonoční člověk žije novým životem

Velikonoční člověk žije novým životem

O Velikonocích si nově uvědomujeme, kdo vlastně jako křesťané jsme. Jsme skutečně velikonoční lidé, kteří se zrodili z Kristovy oběti. Jeho láska vzala na sebe hříchy všech lidí i s jejich důsledky. Kristus je zanesl na kříž. Tam za nás zemřel, ale vlastní mocí pak vstal z mrtvých, protože svou smrtí smrt zrušil. Moc smrti přece spočívá v tom, že bere všemu smysl. On však dal své smrti smysl, když ji obětoval za spásu světa. Ukázal tak, že proti Lásce je i smrt bezmocná.

Při nočním bdění o svaté noci obnovují křesťané svůj křestní slib, aby si připomněli svůj vlastní křest, v němž byli ponořeni do Kristovy smrti, umřeli hříchu a zrodili se k novému životu v milosti. Stali se novým stvořením. Proto už nemohou žít jako pohané, i když žijí uprostřed lidí, kteří Krista neznají, kteří mají jinou kulturu a jinou morálku. Splynutí se světem by bylo největším selháním křesťanů. Lišit se od světa neznamená povýšenost či pohrdání ostatními lidmi. Mají-li však být křesťané solí země a světlem světa, pak se musí lišit. Kdyby nebyli slanější, jak by mohli solit? Kdyby se přizpůsobili temnotě, jak by mohli sloužit světlem? Kdyby dopravní značka nebyla jasně viditelná, jak by mohla spolehlivě ukazovat směr? Nejde však o jakékoliv odlišení. Pro ty, kdo opravdu uvěřili Kristu, je Kristus jedinou cestou nejen v oblasti duchovní. Nechají-li se vést jeho duchem, ukazuje se na nich skutečná Boží moudrost.

V minulých dnech jsem byl svědkem diskuse politiků a podnikatelů naříkajících na nedostatek lidí pro průmysl. Mluvili o zapojení cizinců. Nikdo nepřišel na to, že nejpřirozenějším řešením by byla vyšší porodnost v naší zemi. Zvaní Ukrajinců je snad užitečné pro naše podniky, ale ne pro jejich rodiny, které sice zaměstnáním tátů u nás získají peníze, ale trpí nepřítomností otců a často i rozpadem rodiny. Kdo chce opravdu pomáhat Ukrajině, musí pomoci s rozvojem tamního průmyslu. Zdatná příští generace v naší zemi ovšem potřebuje vzornou péči, řádnou výchovu, zázemí stabilní rodiny s dobrým příkladem manželské věrnosti, prostě ochotu přinášet pro ně oběti. S tím má dnešní společnost problém, ale pro velikonočního člověka by to mělo být samozřejmostí.

Podobné je to s uznáváním lidské důstojnosti a právem na život každého člověka, i toho, kterému do narození ještě chybí pár týdnů. Je nepochopitelné, že i v dnešní vědecké době někteří tak zvaní pokrokoví lidé tvrdí, že před narozením to ještě není člověk, aby se ho mohli beztrestně zbavit, když by jim byl na obtíž. Považují se za „pokrokové“, ale podobají se osvícenskému Francis Voltairovi, který prý kromě jiného bohatl z lovů na černochy v Africe, a aby se ospravedlnil, přesto, že se považoval za pokrokového filosofa, tvrdil, že černoši nejsou lidé, prý jde o netvory zrozené ze vztahů žen a opic. Zatímco papež Pavel III. už dvě stě let před ním vystoupil na jejich obranu a prohlásil, že domorodci jiné než bílé pleti jsou lidmi a nesmějí být otroky jiných lidí, nebo dokonce být považováni za zvířata.

Zmrtvýchvstalý Kristus zdraví učedníky: Nebojte se! Velikonoční člověk nesmí mít strach. On vlastní pravdu. Ne proto, že by ji vynalezl, ale proto, že mu byla zjevena v Kristu, který je Slovem Otce, v němž nám Bůh řekl všechno. On s ní nesmí nakládat jako majitel, ale pokud se jí nechá vést, stane se nástrojem Božího působení a svědkem Boží moci. Pokud má odvahu i přes svou lidskou slabost jednat v síle milosti, přispívá ke skutečnému pokroku lidstva.

Na křtu jsme pro svět umřeli, spolu s Kristem jsme byli pohřbeni, ale dostali jsme Boží život, život milosti. V postní době jsme často hleděli na Kristovu tvář, abychom vnímali jeho lásku a zároveň čerpali sílu k novému rozhodnutí být svobodní od světa a žít s Kristem a pro Krista, který nás uchvátil. Křesťanský život je sice náročný, ale krásný. Denně se přesvědčujeme, že vlastní silou nedokážeme žít dokonale, ale zároveň zakoušíme, že všechno je možné pro toho, kdo věří, kdo počítá s Boží milostí.

Velikonoce nejsou jen dny radosti, ale i síly a naděje. Ti, kteří se setkali se Vzkříšeným, se stali jeho svědky a hlasateli, protože velikonoční zkušenost si nemohli nechat pro sebe. Ti, kteří žijí jako velikonoční lidé, jsou budovateli křesťanské kultury. Často se mluví o ochraně křesťanských hodnot, ale ty nelze uchovat a chránit v trezoru či v uložišti dat. Ty vznikají ze života podle evangelia. Proto všem přeji a vyprošuji odvahu žít novým životem se stále znovu opakovanou zkušeností velikonoční víry. Kdo se narodil z Boha, vítězí nad světem. Kdo není sobec, dělí se o radost z Boha a o zkušenost víry s lidmi ve svém okolí.

arcibiskup Jan Graubner

pro Radio Proglas, Velikonoce 2017