Život novináře
Lidé novinářům často spílají a mnohdy mají proč. Tady byla reportáž příliš předpojatá, tuhle se pisatel neobratně vyjádřil a tento zase řekl holý nesmysl. Vypomáhám ve zpravodajské redakci Proglasu a sama už mám za sebou nemálo trapných „seků“ – od komických přebreptů přes nepřesné údaje z nepozornosti až po zveřejnění úplných nesmyslů, řekněme si to na rovinu, z ledabylé práce. Často si říkám, jestli je vůbec možné dělat zpravodajskou práci pořádně. Hned na to malomyslním – má tohleto vůbec smysl?
Zápisky z novinářské praxe
Naposledy se mi podařilo v jedné večerní zpravodajské relaci zmást posluchače informací, že pořad Michaely Jílkové Máte slovo vysílá komerční televize Nova. Není tomu tak, Máte slovo patří do vysílání veřejnoprávní ČT. Jak se chyba stala? Na pořad jsem se ptala tiskové mluvčí Hnutí pro život ČR Zdeňky Rybové, zajímal mě její názor na takovýto způsob mediální prezentace potratové problematiky. Sama jsem debatu zhlédla jen náhodou, prarodiče, u kterých bydlím, ji sledovali v obýváku. Zajímal mě především obsah vysílání, nehleděla jsem na logo stanice v rohu obrazovky. Na první pohled bylo jasné, že cílem pořadu není hledat řešení problému, ale vystupňovat emoce, učinit kontroverzi ještě kontroverznější a dovést diskusi ad absurdum. Na základě tohoto zjištění jsem si v hlavě zcela automaticky, bez většího přemýšlení, spojila pořad Máte slovo s televizí Nova. Ani mě nenapadlo, že by takto mohla své vysílání vyplnit Česká televize; zjevně jsem podcenila vynalézavost jejích tvůrců. Tímto se nejen omlouvám posluchačům, ale také děkuji paní, která k nám do rádia zavolala a na chybu upozornila.
Často mě děsí představa, že takovýchto a mnohem více závažných chyb se v mé novinářské práci může objevit bezpočet. Jen si to vezměte – člověk, který sedí celý den zavřený ve své brněnské kanceláři, má během patnácti minut informovat o nejdůležitějších událostech ve světě. Ale cožpak já vím něco o tom, co se děje v Číně, Spojených státech anebo v Ugandě? Vždyť jsem nebyla ani u toho, co se stalo v Praze! Novinář věří svým kolegům. Nemá nic jiného než zprávu, která prošla rukama snad desítky lidí a vyžadovala minimálně jeden překlad z cizího jazyka. Jeho úkolem je na čtyřech řádcích popsat základní situaci, prožitky tisíců lidí a následky událostí. Nemluvě o tom, že má poznat, které z tisícovky zpráv, jež se objeví každý den, jsou ty opravdu podstatné. Dohromady nikde nebyl, ale vědět musí o všem. A pak takové zprávy profesionálně předá veřejnosti tak, aby mu to lidé uvěřili. Jenže mně se čas od času stává, že tomu, co říkám ve zpravodajství, mám sama problém uvěřit. Nevím, jestli je to jenom můj pocit, nevím, co by vám řekli mí kolegové. Já vám povím tolik: Sledujte zpravodajství, poslouchejte rozhlas, čtěte noviny a dívejte se na televizi. Ale nemyslete si, že potom budete vědět, co se ve světě děje. Že budete vědět, jaký svět je, jací jsou lidé, kdo má pravdu a kdo si zaslouží potrestat. Tohle nevědí ani sami novináři.