Zelenáč a kapacita - fejeton o setkání s voliči papeže, 1. část

Berlínské výstaviště se na konci května 2003 stává centrem německého křesťanství. Na první ekumenické setkání konané pod tradičním místním názvem Kirchentag přijíždí na 400 tisíc účastníků – rodin s dětmi, farností, mladý lidí, seniorů, obyvatel Bavorska, Porúří, Hamburku, Frankfurtu i zahraničních hostů.
 
Pro začínajícího reportéra, který teprve vstoupil do druhého půlroku své profesní dráhy na Radiu Proglas, je to ideální místo pro získávání zkušeností v terénu, pro natáčení anket, vyhledávání významných církevních osobností i politiků, také pro realizaci živých telefonických vstupů – zčásti brzy po probuzení ze spacáku nebo z živých berlínských parků. Zelenáč se učí, jak prolomit bariéru, kterou kolem známých osob vytvářejí jejich spolupracovníci a ovšem, seznamuje se také s odmítnutím, s větami „možná později“, „nezlobte se, teď to nejde“ nebo „pošlete otázky e-mailem“.

Poznamenán těmito čerstvými zážitky – a také posílen některými dílčími úspěchy – bloumám výstavištní halou zaplněnou stánky různých církevních organizací. Jedna z mnoha německých ekumenických iniciativ by mne pravděpodobně nijak neupoutala, kdyby cedule u pultu netvrdila, že zítra se na tomto místě uskuteční beseda s kardinálem Walterem Kasperem, předsedou Papežské rady pro jednotu křesťanů. Omyl je vyloučen, zcela jistě jde o teologa, jehož dílo mi nezůstalo utajeno v průběhu studia. Tak on je tu taky – jakpak ne, když z Německa pochází a co jiného patří do jeho agendy hledání jednoty křesťanů, když ne tato akce – „Přejete si něco?“ vstupuje do tohoto dumání jeden z mužů ve stánku, když mé zírání na ceduli podle něj asi trvá dlouho. „Zaujalo mě, že tady bude kardinál Kasper,“ říkám svou školní němčinou. „Opravdu to bude?“ kladu nepříliš povedenou otázku. Po ujištění, že nejde o reklamní trik, se představuji jako redaktor křesťanského rádia z České republiky a s opatrností se ptám, zda by bylo možné kardinála Kaspera požádat o krátký rozhovor uskutečněný ještě před začátkem besedy nebo po ní. Zároveň už si chystám větu, s níž vyjádřím pochopení pro odmítnutí této žádosti. Slyším ale něco jiného – „beseda začne o půl čtvrté, pan kardinál tady bude ve tři, tak přijďte, my mu o vás řekneme.“

Pravda, ani to nemusí mnoho znamenat, nejsem redaktorem dlouho, ale už jsem se přesvědčil, že někdy ani dobrá vůle nestačí, když do hry vstoupí nějaké nepředvídatelné okolnosti. Navzdory tomu, že pořád ještě vnímám určitou pravděpodobnost, že uslyším nějaké „ano, vím, byli jsme domluveni, ale lituji …“ mám v plné pohotovosti připraven nahrávací přístroj a po příchodu na místo jsem udiven hladkým průběhem celé akce – kardinál Kasper, vlídný pán v kněžském civilu a s brýlemi je na místě a po krátkém zdvořilostním úvodu můžeme začít natáčet. Klást otázky v němčině, natož jednomu z předních teologů, není mým každodenním chlebíčkem a asi je to znát, navíc mám obavu, abych neprojevil nějakou přílišnou neznalost – není to tak dávno, kdy jsem předstupoval před různé profesory ke zkouškám a podobného pocitu se nelze jen tak zbavit.

Ale stále vstřícným tónem formulované odpovědi tuto umělou bariéru postupně rozkládají a plynule postupujeme otázkami o ekumenismu, jeho výzvách, slepých uličkách, o sjednocování křesťanů ve specifických podmínkách pronásledování, o církvi v České republice, o níž má kardinál Kasper, jak se ukazuje, velmi slušný přehled. Pozor, teď jsme v záběru fotografa, představitele iniciativy, jíž patří stánek – rychle natáčím mikrofon, aby bylo vidět i logo Proglasu. Závěru našeho rozhovoru přihlíží publikum – lidé, které přilákala nabídka besedy. I v ní zaznívají klidně formulované odpovědi na široké spektrum dotazů, zjednodušeně řečeno od pozice proč se nesjednocujeme více po stanovisko proč bychom se měli sjednocovat.

Sotva stihnu poděkovat, protože teď už je kapacita obklopena množstvím lidí, krátké rozloučení ale zvládneme, ostatně nemá cenu dále rozebírat, že šlo svým způsobem o mou premiéru. Pochlubím se s ní až doma – když mi vstřícní Němci pošlou fotografie, s velkou hrdostí, ba až nemístnou ješitností, je rozesílám kolegům, aby viděli, jak se redakční zelenáč umí ohánět. Chladná až lhostejná reakce mne vrací na zem – dělal jsem jen svou práci, nevyhrál jsem mistrovství světa v žurnalistice. Jistá nejmenovaná kolegyně je ještě přímočařejší – až si prý příště budu chtít čechrat peříčka, mám mít na paměti, že elektronicky objemné fotky mohou zaseknout obstarožní domácí počítače a každý nemá dva volné dny na to, aby nechával stahovat obrázky, pro které nemá zásadní upotřebení. Setkání s kardinálem Kasperem tak bylo zkušeností po všech stránkách. 

Filip Breindl