Z Kosova zdraví Proglas armádní kaplan

21. července 2008 Události Autor: Filip Breindl

P. Kamil Vícha, katolický kněz, je kaplanem 13. českého armádního kontingentu, který právě zahájil půlroční misi zaměřenou na ochranu veřejného pořádku a bezpečnosti obyvatel nejmladšího evropského státu. Otec Kamil chce zasílat zprávy z místa pravidelně, podobně jako před časem jiný vojenský kaplan a nynější farář v Kostelci na Hané, P. Jan Mach. Přečtěte si o prvních dojmech z Kosova.

Dobrý den přátelé a posluchači,
         zdravím vás ze sluncem vyhřátého Kosova. Trochu jsem si lámal hlavu, o čem se s vámi podělit, co vám mám napsat. Nejraději bych odpovídal na otázky, tak je jakási možnost, že vím, co vás zajímá, ale třeba se i to časem nějak podaří.
         Tak tedy první zpráva z mise v Kosovu.
         Začal bych bezprostředními dojmy. Ať z cesty z letiště na základnu nebo i z prvních dnů poznávání našeho prostoru, ale i vzdálenějších částí Kosova.
         Tak tedy první dojmy? Balkán horký počasím, prašný, ale překvapivě zelený. Vojáci, co je střídáme, říkali, že bylo hodně deštivé jaro, tak proto tolik zeleně. No a traktory a kombajny a fronty s pytli s obilím naložených vleček před sýpkami.  Slizeň úrody, to mám rád, vždy tam slyším to krásné přísloví „člověče přičiň se a Bůh ti požehná“. Samozřejmě je to jiná technika, než na jakou už jsme zvyklí u nás doma, ale úroda se s ní podaří sklidit. O pár dní později první cesta na střeženou hranici do hor. Vidím to stále, ty krásné kopce, nádherné údolí a tam nahoře posečené horské louky sušené na seno. Říkám si v duchu, těžký život tady v horách, ale snaží se a žijí a ví, že zadarmo jim nikdo nic nedá a že jestli chtějí přežít další zimu, musí se snažit. Cestou projíždíme kolem osad a samot. Samozřejmě narážíme na výdobytky civilizace, ale někde ta elektřina není. Cesty a bydlení? Mám pocit že se posunujeme o sto let zpátky. Ale taky narážíme na svědky nedávné minulosti, na opuštěné domy a vypálené samoty. Kolik toho ten kraj už tady zažil a jak dlouho se z toho bude vzpamatovávat a na mysli mi vyvstávají naše Sudety. A co s tím bude dál? Kdo se bude snažit o nápravu? Kdo se bude za to modlit? A před očima vidím ruiny domů a vesnic, kterými jsme se skauty procházeli na Libavé.
         Když jsem viděl sklizeň a půdu, která ji vydávala, říkal jsem si, ta země má možnosti a potenciál. A jaká bude její budoucnost? Co s ní lidé dokáží udělat? Jak jim můžeme pomoci? Jak je jednoduché někoho z něčeho nařknout, obvinit, zasít zlo závist a nenávist mezi lidi a jak je těžké to vše překonat dobrem a uzdravit láskou. Vždyť to známe i od nás z domu. Ale snad, říkám si snad, jsme svědky naděje. A to ne nějaké obyčejné lidské naděje, ale té Boží. Nejsme sami v tom usilování o dobro. Bůh je ten, který bojuje za nás a pro nás, občas se může zdát že kříž je definitivní, ale pak dříve či později příchází vzkříšení a já doufám, že se to bude týkat i této země.
         Takže první dojem je, ta krajina má šanci, alespoň tak to vnímám na horách a venkově, města jsou kapitolou sama o sobě ale o tom někdy příště. A tak se zatím loučím a prosím o modlitbu aby i ta naše služba zde v tomto kraji přispěla k pokoji a smíření.

                                                                                   P. Kamil Vícha

Zpravodajství na Proglasu

Zprávy pro lidi dobré vůle ve všední dny v 10, 13, 15 a 19 hodin; v sobotu v 10 a 15 hodin

Zrcadlo týdne v sobotu od 18. hodiny

13+ každý všední den krátce po 13. hodině

Regiony

Regiony